Soubor Losers Cirque Company představil na scéně La Fabriky komorní novinku Ego. Inscenace je vyváženou souhrou fyzického divadla, nového cirkusu a pantomimy (režie Daniel Špinar a choreografie Radim Vizváry). Hudební a zvuková složka (Igor Ochepovský) jsou rovnocennými partnery i se světelnou kompozicí (Amar Mulagebovič a Michael Bláha). „Loseři“ se podívali z očí do očí mládí a zralosti, s nadhledem na medailové zlato i na pozlátka slávy. Na pomyslném piedestalu je nejen v linii jejich dosavadní tvorby drží příjemně dávkovaná sebeironie a nadsázka a kvalitní výkony obou protagonistů (Petr Horníček a Jindřich Panský).
Kdo je tady nejlepší? Nejsilnější? Nejpružnější? Nejvýkonnější? Nej…? Jak se zachovat, když se objeví nový „nej“ – mladší, mrštnější a obratnější? Jak ustát sám sebe a nepřijít o důstojnost, nezesměšnit se? Zatímco v pohádce O Sněhurce královna přistoupila ke lsti a v dnešním jazyce ke zločinu, na scéně se dva muži nápaditě provokují a vyřizují si účty originálními způsoby. Zásadním bonusem jejich zápolení je artistická virtuozita a práce s detaily za maximální podpory zvuku a světla včetně animace. Například z jedné z prvních rvaček vyšel vítězně starší bojovník, kterému však záhy při pohledu na ležícího mladíka došlo, o co všechno už nenávratně přišel, v jakých oblastech už jeho tělo sešlo. Během porovnávání elasticity kůže se skvěle připojil zvuk, který sice ilustrativně napomáhal vytvořit představu chátrajících útrob, ale scéně trefně dodal cynicky komickou nadsázku.
Představení se odehrávalo mezi dvěma hledišti, která tímto připomínala tribuny a jeviště zase ring, nebo gymnastický koberec, či prostor k boji.
První na scénu vstoupil představitel zralého muže, spoluzakladatel a umělecký šéf souboru Petr Horníček, který se postavil do středu kruhu obskládaného medailemi. Jednu po druhé věšel na krk. Čím více jich bylo, o to více o sebe cinkaly a vlastně mu i překážely. A euforii sportovce či bojovníka ještě povzbuzovala zvukem zprostředkovaná vřava plných tribun. Kouzlo okamžiků podtrhovaly i pravidelně rozestavěné světlomety po obvodu hrací plochy. Dynamická a hravá světelná kompozice vystihovala proměnlivost prostoru, například ohraničovala utkání. Také však dotvářela atmosféru a nálady. Citlivě dokázala ilustrovat i vnitřní pochody bojovníků.
Očekávaný vstup mladšího souputníka Jindřicha Panského vnesl do představení nadhled a lehkost, ze kterých artista naštěstí až do konce neslevil. Z jednoduchých poměřování, jako například výdrž ve stoji na rukou, či inovativní variace v provedení bojových prvků a sestav, se pokaždé vyvinul důmyslně vystavěný fyzický dialog, ve kterém měli oba artisté střídavě navrch. Kde nestačila síla, vypomohla zákeřná myšlenka. Když chyběla energie, přispěla záludnost, ale nikdy nechyběl vtip či srozumitelný odkaz, například na marnost.
Lesk zlatých kovů dosud kralujícího muže i jeho postavení se postupně zachvívalo. Kolik sil je nutné vynaložit, aby si tanečník či akrobat připustil stárnutí svého těla? Jakým způsobem je možné smířit se s tím, že ten nejdůležitější nástroj – tělo – chřadne a není tak výkonný? Řešit sebe jako středobod vesmíru není na divadle nikterak neobvyklé, ale v tomto tvůrčím souhvězdí nabrala práce vlivem nových impulsů zajímavý směr, který dokazuje, že i v českém prostředí může vzniknout inscenace nastavující vysokou laťku. Divák si sice s velkou pravděpodobností při představení nevzpomene na strukturální model psychiky podle Freudovy psychoanalýzy, ani na ego-obranné mechanismy Anny Freudové, ale rozhodně se pobaví nad nevyčerpatelností tématu, kterému dominuje souboj mládí a stáří.
Mezi nezapomenutelné scény patřil tanečně stylizovaný souboj ve fosforeskujících botách na podpatcích, které artisté postupně proměnily ve šnorchl, či kukátko batyskafu, neboť mix světla a mlhy vytvořil iluzi vodní hladiny. Další z komických bonbónků byl zorbing, kdy se oba akrobaté naháněli v nafouknutých koulích. Noblesou pak oplývaly artistické variace na strapsech. Tato choreografie v popruzích působila velice jednoduše, až skromně, ale emočně byla pro mne vrcholným číslem představení.
Zkušený tým Losers Cirque Company posílený o spolupráci s výraznými představiteli současné divadelní scény sobě i divákům nadělil před Vánoci divadelně-cirkusový a silně audiovizuální zážitek.
Hana Strejčková
foto: František Ortmann
