Po dlouhých letech se nám podařilo odjet na zahraniční školení společně. Nám – Katce a Adamovi, hlavním lektorům a Báře, produkční – co máme v CIRQUEONu na starost youth a social cirkusové projekty.
Na začátku listopadu jsme byli na NICE MEETINGu pořádaném Evropskou youth cirkusovou organizaci (EYCO) ve vlámském Leuvenu a vrátili se sice unavení, ale nadšení a odhodlaní všecko hned aplikovat do aktivit CIRQUEONu.
Přiletěly jsme s Katkou už ve středu večer. Adam ještě v Olomouci na teatrologické konferenci vyprávěl o social cirkuse, tak se připojuje až ve čtvrtek brzy ráno. Společně pak na kolech vyrážíme na zahájení setkání do kostela, který místní radnice nechala odsvětit a předala ho do užívání cirkusákům.
Moc jsem se do Leuvenu těšila. Hlavně proto, že pořádající organizací je náš oblíbený Cirkus in Beweging. Youth cirkus, který letos slaví 25. narozeniny a odkud máme spoustu kamarádů, kteří k nám jezdí na workshopy – účastnit se jich, nebo je rovnou vést. Trochu jsem se ale i bála v předtuše toho, že produkčních tu moc nebude a budu muset celé čtyři dny hrát veselé skupinové hry s šedesátkou nadšených cirkusových lektorů, kteří s tím nikdy nebudou chtít přestat (s tím v youth a social cirkuse musíte počítat vždycky). Her si nakonec zahraju spoustu, ale nikdo mě do nich nenutí, tak se zapojuju celkem ráda. A pokouším svoje hranice i osobní zónu aktivitami, jako jsou párová akrobacie a contemporary dance. Ty se objevují i ve workshopech, kde by je podle názvu a popisu nikdo nečekal.
Po seznamovacích hrách jdeme všichni tři spolu na workshop Stevena Desanghere, belgického guru social cirkusu, který tentokrát mluví o urban arts. Nejvíc nás na přednášce zaujme „učení zaměřené na studenta“, tak se se Stevenem během večeře rovnou domlouváme, aby ho zařadil i do programu workshopu, co v CIRQUEONu povede v únoru 2019.
V pátek ráno začínáme workshopem perkusí, který vede místní cirkusový skladatel, dirigent a učitel hudby Tom. Mluví o tom, co mají cirkus a perkuse společného a co naopak vůbec, užívá si, že neučí děti ale dospělé a může si z nás dělat legraci a když má pocit, že jsme se dostatečně rytmicky rozcvičili, rozdá nám nástroje a špunty do uší. Adam si samozřejmě bere ten největší buben, aby ho bylo nejvíc slyšet, já zase tamburínu, abych v orchestru nadělala co nejmenší škodu a Katka kravské zvonce, protože má na rozdíl od nás hudební sluch a asi si chce vyzkoušet něco náročnějšího. A je to paráda! Hrajeme pod Tomovým vedením, dvacet lidí najednou, a všichni máme pocit, že nám to hrozně jde a mně se líbí, že jsem poprvé v životě členem hudebního tělesa. A když workshop skončí, vykřikuju, že v Praze okamžitě musíme založit cirkusový orchestr.
Nadšení trochu opadá během přednášky o intervenci ve veřejném prostoru, která se místo očekávaného parkouru zaměřuje spíš na podivný koncept „žebrácké jógy“, ale pak znovu stoupá během opravdového parkourového workshopu. Ten vede Nico, místní lektor a taky hrdina belgického televizního pořadu pro děti, který všechny hned během první minuty přesvědčí, že parkour je nejlepší cirkusová disciplína. Koukám na Adama a Katku, jak horlivě plní všechny Nicovy úkoly a jak se dmou pýchou, když je před skupinou nahlas pochválí za invenci během cvičení. Výborně, kromě orchestru tak v CIRQUEONu musíme rozjet i parkourové hodiny a postavit na to halu.
V sobotu dopoledne už je na mě znát spaní v šestilůžáku a celodenní přítomnost šedesáti dalších lidí. Z workshopu zážitkového učení s lektorkou mluvící o zónách komfortu, výzvy a paniky (neustále mě v dobré víře přesvědčující k zapojení) v panice utíkám ven a jdu se projít a nadýchat čerstvého studeného vzduchu. To pomáhá. Takže na odpolední blok o youth participation (což si v našem případě překládáme hlavně jako zapojení teens) už jsem zase motivovaná všechno, co jsem právě slyšela, použít doma v praxi a těším se čím dál víc na teens forum, co nás čeká koncem listopadu.
Po pauze přejíždíme do cirkusové školy, kde EYCO mluví o evropských projektech a programu Erasmus+, což mě moc nebaví, protože to znám a navíc říkají neaktuální věci. Pak v rychlosti odprezentuju projekty, co děláme v Praze, a nemůžu se dočkat večerního programu. Tím je silent disco, soukromá diskotéka ve sluchátkách, kdy si každý může vybrat, na co bude tancovat. Tentokrát máme tři možnosti – modrý kanál jsou mezinárodní hity posledních padesáti let vybrané ředitelkou Cirkusu in Bewegin Annelies, zelenou DJkou je Elisa. Je to španělská cirkusačka, která hraje latinskou americkou hudbu střídanou s reggae a etno experimenty. Červené vlny jsou v režii nám už známého Toma, který pouští vážnou hudbu. Během večera se pak modrá změní ve vlámskou pop music a červená v písničky na přání. Tančíme až do zbláznění a doufáme, že se dožijeme konce víkendu.
V neděli si balíme a vyrážíme do kostela na poslední část programu. Kromě společného hodnocení nás čeká ještě poslední kolo workshopů. Předem jsem se přihlásila na hry, protože jsem tušila, že na kreativní žonglování ani diskusi o propojení žánrů v cirkusové pedagogice nebudu mít sílu. Psychicky se připravuju na sdílení energiserů a her na jména, ale realita je mnohem zábavnější! David, další z místních lektorů, přivezl hromadu molitanových mečů, štítů a kuší a chystá se s námi celou dobu hrát na rytíře snažící se „zabít“ jeden druhého. Do jeho workshopu nenápadně přechází i půlka žonglérů a diskutérů a kostel se stává bojištěm plným dospělých lidí, co už v životě nechtějí dělat nic jiného než tohle.
Když došermujeme, pomůžeme uklidit kostel, odvézt materiál zpátky do cirkusu a umýt část hromady nádobí a jedeme ještě rychle na návštěvu za kamarádem Arnem. Poslední chvíle v Leuvenu tak trávíme na jeho rozlehlé zahradě, pijeme čaj a kafe, pozorujeme tři slepice, co se všechny jmenují Bernardette a těšíme se, až si půjdeme lehnout.
Na kolech se vracíme do hostelu pro batohy, sedáme na vlak, na letišti čekáme na zpožděné letadlo a s milionem nápadů, co všecko můžeme v CIRQUEONu zavést nebo zlepšit, jedeme domů.
Barbora Adolfová
