Festival Cirk-UFF se den po dni pěkně prodlužuje jako propuknuvší léto, dříve zahajuje a později končí. Jen letošní skladbě představení jako by něco chybělo, i když se toho děje pro diváky od nejmenších po nejnáročnější opravdu hodně. Ale jakoby ve vzduchu viselo očekávání, podobně jako současné počasí s vyhlídkami na významnější změnu. Úspěchem sedmého ročníku Cirk-UFFu byl skvěle sestavený program, jenž byl korunován uvedením inscenace Backbone od australského souboru Gravity & Myth. Tentokrát jsou, samozřejmě vedle českých osvědčených stálic (Bratři v Tricku, Losers Cirque Company, Squadra Sua, Holektiv ad.), ozdobou festivalu Australané z Time in Space s inscenací The Displaced a mezinárodní soubor Fauna se stejnojmenným představením.
Tajemství malého šapitó
Ne všechno, co se odehrává pod šapitó, musí být zákonitě cirkus. To však neznamená, že by cirkusový stan neposkytl aspoň romantický nádech k probuzení nostalgie po zašlých kočovných časech s maringotkou. Le Cabaret Nomade přivezl do Trutnova niternou performanci Nitroscope s tajemným příběhem jedné rodiny, z níž zůstaly čtyři pozoruhodné sestry se svými zvláštnostmi. Šest pokojíčků nabídlo šest setkání, včetně úvodního slova a jednoho pokoje s projekcí. Událost rámoval Principál, jenž se mohl zdát být jejich ochráncem, anebo jen funkčně zastával roli průvodce diváků, aby nás zasvětil do děje a vysvětlil pravidla odhadem dvou až tří minutových návštěv. Do místností v nahodilém pořadí mohli vstoupit pouze dva diváci a jen na vyzvání sester. Čtveřice sól opřených o fyzické divadlo, manipulaci s předměty, vyprávění a symboly, jako by byla jen vteřinovým odleskem stavu duší, které však zůstaly zahaleny tak jako při vstupu do tohoto lehce bizarního světa.
Výtečná nenápadnost hemžení
Mladý australský soubor Time in Space uvedl v multifunkčním prostoru Uffo evropskou premiéru svého debutu The Displaced. Sedmičlenná, již na pohled pozoruhodně sestavená skupina, vytvořila inscenaci s prvky absurdního divadla, přičemž za hlavní výrazový prostředek si zvolila cirkusové disciplíny (pozemní akrobacii, ekvilibristiku na stálkách, obruče, hrazdu, žonglování). Bylo zjevné, že soubor klade důraz na vysokou artistickou úroveň a že se baví překvapivými kombinacemi pohybových sestav a hledání méně zažitých principů partnerské nebo skupinové spolupráce. Velkou roli sehrála i estetika, a to v prostorovém pojetí, kostýmech i obsazení.
Na horizontu za pianem seděl akrobat (Hamish McCourty) v šedém obleku a hrál, jen ten oblek měl naruby. Když přestal hrát, v reprodukovaném zvuku zněly dál jeho tóny. A na bílé taneční podlaze uprostřed byly připraveny stálky. Mezi nimi se dva fyziognomicky téměř totožní artisté (Dylan Phillips a Amanda Lee) hrudníky opřeli o sebe, aby jejich natažené ruce pod rameny druhého vypadaly ještě delší, naléhavější a tím prázdnější. Neobjímali se, jen se vzájemně postavili do cesty. Choreografii rozvinuli otočením vzhůru nohama, kdy oba po rukách popocházeli po stálkách, aby se v balančních pozicích vyhýbali.
Úvodní minuty nastínily, že nic z toho, co (u)vidíme, není definitivní a že předkládaná relativita se odvíjí na škále méně okatě – více nápadně. Když byl vyzván muž z publika, aby šel na jeviště jako náhodně vybraný divák, dlouho nebylo zjevné, že jde o člena týmu. Kolem něj pak po svých cestách proudili artisté jako kolemjdoucí a jakoby mimochodem skákali přemety, metali salta, vruty nepočítaje, a přesto si nikdo do náruče nepadl. Proklouzávali, nadskakovali, odráželi se od sebe, vyhýbali se ještě výrazněji. Šest ze sedmi performerů zachovávali po celou dobu, nejen v úvodu pro kontrast s „divákem“, neutrální výraz. Dále každý svým kostýmem nenápadně ladil s ostatními, a přitom byli všichni nějakým způsobem nedooblečení.
Společnou motivací byla nedosažitelná touha přiblížit se; ne jen se dotknout, ale prolnout se a pocítit. To vedlo k paralelním akcím, nezřídka zrcadlením pohybu v jiné perspektivě a pozměněném rozsahu. Ale také k vrstvení nesmyslů, jako bylo například omotání až do částečného znehybnění tanečníka (Mark Longo) ve stylu „electric boogie“. Opakující se vstupy žongléra (Josh Croall) s kruhy nebo míčky v bílé barvě zase nepostrádaly vážnost, pro danou chvíli absurdní. Vyhodil předměty do vzduchu, ukázal mistrovské kousky, a když nastal čas, nechal je jen tak spadnout a odešel.
Všudypřítomné paradoxy eskalovaly na různých úrovních. Například akrobat s oblekem naruby se vrátil na scénu pouze ve spodním prádle. A skočil salto vzad z místa. Na tváři se neobjevil ani náznak emoce. Oblékl si sako, tričko a skočil salto. Natáhl si kalhoty, na ruku navlékl tuhý tubus a opět skočil salto vzad. Přidal mikinu a další salto. Navlečený do hadrů si k sobě lepicí páskou přilepil ještě koště a svázal nohy. Odrazil se a otočil salto vzad. Na podbarvení situace ještě vytáhl červenou rtěnku, natřel si rty a skočil salto.
Publikum žaslo nad artistickou dovedností a fyzickou pružností. Skupina si udržela stylový „poker face“ a nadhled až do konce. Například pianista obalený starým oblečením po skocích vzad seděl u kláves a hrál. Mladý muž, vzezřením chlapec, jej pojal jako bázi, vylezl na něj a dotáhl balanční pozici na ruce zapřené o jeho hlavu. Hudba neutichla, skladbu dokončil. Tutéž balanční pozici s oporou ruky na hlavě zvládli i v třípatrové pyramidě a výčet atraktivních, až ohromujících kousků by byl dlouhý. Zdánlivá lehkost pohybových akcí výborně kontrastovala s tématem potřeby lidsky procítěné blízkosti, krutost s touhou po něze, pocit nedokonalosti s touhou po podpoře. Hodinový svěží závan mladého australského cirkusu vytvořil i bohatý prostor pro divákovu představivost, aniž by zároveň jeho angažovanost vyžadoval.
The Displaced je inscenací, která může zasáhnout, dotknout se, ale také projít jen tak okolo, stát se jakoby mimochodem a divák může mít pocit, že se jen na chvíli přemístil v prostoru a čase.
Soubor Time in Space – The Displaced: Amanda Lee, Jordan Hart, Dylan Phillips, Margot Mansfield, Hamish McCourty, Mark Longo, Josh Croall.
Psáno z festivalu Cirk-UFF dne 1. 6. 2018.
Hana Strejčková
foto: Miloš Šálek
