Dva nepřehlédnutelné soubory současné scény fyzického a tanečního divadla, nového cirkusu a osobité klaunérie Bratři v tricku a Holektiv se pod režijním vedením Veroniky Poldauf Riedlbauchové propojily ve společném projektu nazvaném LOV. Inscenace inspirovaná myslivostí a mužskou touhou po lovu pracuje se svůdností laní i žen, ale také navozuje romantiku českých luhů a hájů za ranní rosy či hluboké noci. Připomíná i něžnou trapnost, tak věrně známou z kultovních titulů, jako je Poslední leč nebo Hon, Slavnosti sněženek, Hoří, má panenko, či Vesničko má středisková. Lov si příjemně pohrává s humorem, který dávkuje v odstínech grotesky, sebeironie, nadsázky, ať už v proudu slov, které nezaslechnuty mizí v záplavě zvuku, či mnohem jistěji prostřednictvím pohybových akcí. Je to pestrá směsice etud spjatých s hony, velkolepý koktejl divadelních žánrů, ve výsledku pak divácky vděčný kus.
S Lovem se prostor Slévárny v pražském divadle La Fabrika proměnil v honitbu, tedy v palouk či jezírko, oboru, nebo háj. Výprava (Marianna Stránská) se vyznačovala funkční a nápaditou jednoduchostí. Scénu určovalo zhruba pět mohutných pařezů, jež zároveň sloužily jako zdroj světla, a troje dřevěné štafle, které se proměňovaly dle potřeby například na posed, ohradník, háky na maso, či podsadu pro stůl. Atmosféru však zásadně dotvářela světelná kompozice (Ondřej Kyncl), která převalovala světelné toky různých směrů na mlhavém oparu a chvílemi vytvářela snovou lesní říši. Neoddělitelnou a rovnocennou součástí, která přispívala ke každé změně nálady, byl zvukový a hudební design (Julie Lupačová). Široká paleta hudebních stylů včetně klasiky a dechovky se mísila se zvuky přírody a s charakteristickým hlukem mysliveckých honů a následných hodů.
Inscenace má přehlednou strukturu vsazenou do zvyklostí tradičního honu, jež jsou řazeny chronologicky a uvozovány povely, vytrubováním. Metaforicky odkazují na natláčku, naháňku, vábení – dokonce i ve formě soutěže – a končí bohatou hostinou.
Představení začalo v podobném duchu jako báseň J. V. Sládka: „Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les, tam roste tmavé kapradí a vůkol rudý vřes. Tam ptáci, laně chodí pít pod javorový kmen, ti ptáci za dne bílého, ty laně v noci jen. Když usnou lesy hluboké a kolem ticho jest a nebesa i studánka jsou plny zlatých hvězd.“ Na rozdíl od Lesní studánky se však s kuropěním postupně objevily tří tanečnice v negližé (Karolína Křížková, Andrea Vykysalá, Eva Stará) představující spárkatou zvěř. Za zvuků ze zvěřinových hodů, ale také zpěvu ptáků a s podkresem snad nejznámější z klavírních skladeb Erika Satieho nastínily poklidnou srnčí pastvu. Tento až pastýřský prolog završil neohrabaný vpád myslivců (Adam Jarchovský a Václav Jelínek).
V první vteřině mi vytanula vzpomínka na Bolka Polívku a Jiřího Pechu a jejich Poslední leč. Bratři v tricku, v tu chvíli v kostýmu od pasu nahoru jako uniformovaní myslivci, od pasu dolů v podvlíkačkách, si však i zde drží svou nezaměnitelnou tvář. I když v rolích lovců často sází na své již osvědčené typy lehce zakřiknutých, trochu nešikovných, ale odhodlaných hrdinů, přeci jen jsou jejich výkony zase propracovanější. Vedle své klasiky cokoliv udržet ve vzduchu nebo vtipně okomentovat se oproti Plovárně a Funusu mnohem více angažují herecky a fyzicky. Akrobaticko-taneční trio se po autorských inscenacích Study a Kaffeeklatsch v Lovu posouvá v hereckém výrazu, nikoliv však v jevištní řeči a zpěvu. Zato s pozemní akrobacií pracuje vynalézavě, riskuje i za cenu pádu nebo nedotažení prvků.
Každý z protagonistů má v Lovu své pevné místo a dostatečný prostor ukázat svoje umění, a zároveň je za vším cítit i režisérčin rukopis. Hned v prvním, v podstatě tanečním, duetu Václava Jelínka s Evou Starou byl vyjeven základní princip proměny ze zvěře v ženu a zpět, posílen motiv vábení, lákání jako synonymum svádění a nastolena hra kdo z koho, tedy kdo loví koho. Z lovné nebo pak ulovené zvěře se vedle vysoké objevily například lišky (ženy), nebo prase divoké (muž). Jako divoká kachna tančila svůj zápas o život Andrea Vykysalá, jejíž sólo vyvrcholilo naháněním a rozsápáním psy. Skvělý akrobatický výkon předvedla v zápase i Karolína Křížková, s níž manipulovali oba myslivci. A když se trojice žen rozhodla udolat myslivce (Adam Jarchovský), využily na jedné straně ženských zbraní, a na druhé mu s důvtipem nahazovaly míčky.
Představení je přehledně postaveno na paralelách ve vnímání mužů jako lovců a myslivců a žen jako lovné zvěře a objektů zájmu. Každý z mnoha obrazů navozoval další a rozmanité představy. Ať už se na scéně proměňovaly způsoby žonglování (zejména ve finále manipulace s noži a lavory), nebo byly využívány dětské hry ke stavbě choreografií (například hra na třetího), ukazovány jinak sestavené akrobatické prvky (především scéna oblékání v ohradě) nebo ne vždy organicky řešeny přestavby prostoru, celek působil nosně a s ohledem na směsici nejrůznějších výrazových prostředků i jednoznačně divadelně.
Navzdory svébytnosti obou souborů se pětice dokázala sjednotit a vznikl nápaditý tvar, který se skládá z komických střípků a dobře vypointovaných gagů, žonglérských hříček i dramaticky akčních situací. Lov sice může působit lehce parodicky, až výsměšně vůči české identitě, ale jsme národem, jenž nesmaže stopy Formana ani Menzela. V kontextu předchozích prací tandemu Bratři v tricku a Veronika Poldauf Riedlbauchová jako by se Plovárna s jednou hostující ženou odvíjela ve vančurovské poetice, Funus se dvěma hostujícími ženami jako by se nadechl u Nerudy, Demla a Váchala a do třetice LOV se třemi tanečnicemi jako by osciloval v prostředí románů Haška a Hrabala. A co přinese čtvrtý závan? Nyní však – Lovu zdar!
Hana Strejčková
foto: Viktor Šorma
koncept a režie: Veronika Poldauf Riedlbauchová
interpretace: Andrea Vykysalá, Karolína Křížková, Eva Stará, Adam Jarchovský, Václav Jelínek
hudba: Julie Lupačová
výprava: Marianna Stránská
světlo: Ondřej Kyncl
Psáno z premiéry 11. dubna 2018 v La Fabrice.
