Šapitó jako kuchyňka, uvnitř pár – ani mladý, ani starý, k tomu papírový kornoutek s tepelně upravenou zeleninou a bylinkami. Vrchovatá, chutná, divadelní porce á la „co dům dal“ a zahrádka urodila. Katalánský soubor Escarlata Circus mile, odlehčeně a zábavně servíroval na festivalu Letní Letná hodinové představení Devoris Causa.
Hlouček diváků postával před stanem, dokud nezazvonil budík a nevyšla paní stanu (domu). Svou jednoduchou akcí – přijít, podívat se kolem sebe, z magnetofonu pustit hudbu, pomoci si do výšky s atypicky zmenšenou židličkou, pověsit ceduli s nápisem „entrada“, nastínila principy následujícího divadelního sdělování a způsob sdílení příběhů. Ukázala styl nevtíravý, ne vlezlý, ani podbízivý. Její jemná klaunérie zapojující diváky probouzela zvědavost, jaký že to svět uvnitř šapitó panuje. Za pultem stál muž, jenž míchal zeleninu, kterou až na dvě poslední porce rozdal. Ani on (Jordi Aspas Tricas) tedy neuváděl diváky v úžas počtem vrutů při saltech vzad, protože ani salta, či lidské pyramidy nepotřeboval. Oba okouzlili svou přítomností, svým jednoduše hravým bytím, kořeněným nadsázkou, manipulací s předměty a svižně samozřejmou komunikací s publikem.
Nekonaly se žádné dějové zvraty. I přesto byli diváci nejednou překvapeni, snad až zaskočeni. První zásadní moment nastal se vstupem do šapitó, v němž se vzduch, prosycený smaženou zeleninou a horkem, nehýbal. Tíseň a stěsnanost publika povolila s odkrytím dvou řad lavic, na nichž zasvítily lžičky. Všichni se posadili a většina se chopila příboru.
Jíst a hlavně ještě více hrát začala i herecká dvojice, muž v bačkorách a jeho paní. Hýřili vtipem i černým humorem. Až do konce například nebylo jasné, zda měl muž jen zálibu v ostrých nožích či sekyře, nebo hledal příležitost ke krveprolití, či to byla zveřejněná forma láskyplného vztahu ve smyslu: co se škádlívá, to se rádo mívá. Představení se přelévalo jako na houpačce, metaforicky jako ping pong mezi ním a jí, a přitom bylo zřetelně cítit, jak silně jsou sehraní a jak „málo“ stačí k vytvoření naivně pohádkového světa.
Publikum oslovovali nápaditě, udržovali napětí a společně vytvořili domácké prostředí pro sebe i hosty. Když večeři dojedli, začali chystat novou, skoro jako v kuchařské show. Srovnali si šest druhů zeleniny: zelí, cuketu, mrkev, lilek, cibuli a chřest, z níž ale nejprve sestavili panáčka – loutku. Avšak namísto okamžitého zahájení vaření šli k cíli klikatou cestou – například jako dva loutkovodiči ve varieté. Zeleninová osůbka se díky jejich umění vodit roztančila, rozpohybovala a ožila.
Komorní prostor šapitó připomínal prázdninovou návštěvu netradičních známých. Nesla se v duchu lehce absurdním, i když úsměvném. Bylo potěšující sledovat, jak světlo doprovázelo jejich cíle, jak hudba podkreslovala, nikoliv přehlušovala, jak zvuk slyšeli i v chřestu či zelí a ostatní zelenině. A pak, jako když „utne“, nebo v tomto případě sekne a setne, uplynulo šedesát minut a spadla „klec“ – najednou sklouzla tatáž síťová záclona jako v úvodu, akorát nyní divák seděl oddělen. Jako jeden voyer sedělo publikum a pozorovalo ženu, která se pustila do pletení a jejího muže, jenž vařil. A kdyby nezaveleli: „Ven!“, sedělo by publikum v šapitó nejspíš dodnes a pojídalo kornoutky smažené zeleniny. Escarlata Circus má i po třiceti letech své existence šťávu a chuť a umí se dostat i z míst, kde to mírně přesolí nebo nahořkne. Za ta léta už ví, jak míchat bylinky a kam a kolik dodat koření, aby pokrm zachutnal dospělým i dětem.
Escarlata Circus: Devoris Causa
režie: Jordi Aspas Tricas
psáno z představení 18. 8. 2017, festival Letní Letná
foto: Letní Letná
Hana Strejčková
