Rozhovor Hany Strejčkové s hercem a pedagogem Josem Houbenem, který vystoupil na festivalu Prague Nonverbal 2017.
Jos Houben je Belgičan a světoběžník, který opustil studia filosofie pro divadlo. Je absolventem Mezinárodní školy Jacquese Lecoqa, její nynější profesor a umělec, jenž spolupracoval s Peterem Brookem, Theatre Complicité a mnoha dalšími významnými divadelníky a soubory. Poprvé v České republice představil své sólo Umění smíchu/ The Art of Laughter, a to na festivalu Prague Nonverbal 2017 v La Fabrice. Rozhovor jsme vedli v přátelském tónu, neboť Jos byl jedním z mých učitelů na Mezinárodní divadelní škole Jacques Lecoq v Paříži, kde jsem studovala fyzické divadlo (učil i Aničku Polívkovou) a scénografii (výzkum prostoru a pohybu).
Umění smíchu hraješ bezmála patnáct let a procestoval jsi s tím celý svět. Jakých rozdílů v publiku si všímáš?
Například zde jsem si všiml specifického smyslu pro humor. Je to podobné, jako když jsem vystupoval například ve Slovinsku. Ze zdejšího publika cítím, že se o divadlo zajímá. A stále rád odpovídám na dotazy po představení, to mne doslova baví, protože jsou pokaždé něčím jiné.
Smějí se lidé ve stejném momentu?
O tom tato show je, že lidé různých kultur a národností mají specifický humor, ale mnoho z humoru a vnímání humorných situací máme všichni společného. Zdejší publikum se rozesmálo velmi rychle a smálo se často a také hodně nahlas. Od začátku reagovalo velmi vstřícně, podobně jako v Itálii, kde se publikum doslova odvázalo a nemohlo se přestat smát. Je to představení, které vychází z těla a pohybu, tedy pohybu našeho těla. Už tím, jak tělo vnímáme, jsou dány rozdíly ve vnímání tohoto představení.
Podobný koncept představení ve stylu konference – přednášky – měl sám Jacques Lecoq. Jak představení Umění smíchu vznikalo? Inspiroval ses jím?
Ne, neměl jsem takový plán. Původně to byl master-class o délce dvou až tří hodin. Potom to byla hodina, půl hodina, a tak mne motivovalo okolí, až se postupně ukotvil tento tvar představení. A dnes mám za sebou asi 500 repríz kolem dokola celého světa. A přitom nejsem profesionální klaun, natož bavič. Dokonce ani nechodím na zábavné komedie.
A jaký žánr máš rád, bavíme-li se v kontextu Umění smíchu?
Mám rád slapstick comedy. Hodně mě na tom žánru zajímá, jak je udělán, vykonstruován, jak na něj vůbec přišli. Smích přichází, až je něco předpřipraveného. Je v tom něco mechanického. Síla je v pointě i kontrapunktu, v prohře i vítězství. Je to cesta z vertikály do diagonály smíchu a zpět do zklidnění vertikálou. Rozesmávat lidi je fascinující proces. Ale něco jiného je rozesmát lidi vyprávěním vtipu a něco jiného osmiminutovou hrou. Seřazením skečů pak můžeš udělat zábavnou show. Ale jak z toho vytvořit hodinu, aby to nebylo stále na stejné rovině a publikum nebylo zklamané? Vycházím z toho, že smích situaci otáčí a nabízí něco nového, dokonce včetně pocitu prázdnoty jako například u Kafky. Směješ se a pak už ani nevíš, proč se směješ. Přestáváš se smát, máš pocit, že ses ztratil. To může být velmi uvolňující, nebo naopak znepokojující. Je to hra s rovnováhou a nerovnováhou, citem pro situaci, jako šamani nebo hypnotizéři, kteří manipulují s lidmi.
Začal jsi v sobě hledat cit pro smích v Lecoqově škole?
Ne, nebylo to přímočaré. Smích se tam probouzel s příchodem červeného nosu. Nasadil sis nos, a pak zkoušel. Po krůčcích jsme se pokoušeli o smích. Ale sama víš, že Lecoq je škola „via negativa“, že hledáš, propadneš, a když neuspěješ, tak teprve něco pochopíš. Učíš se ze zkušenosti. A hlavně pochopíš, že čím víc zkoušíš a hledáš, tím více chybuješ a selháváš. To je zvláštní paradox.
Našel jsi při studiích na Mezinárodní divadelní škole Jacquese Lecoqa snadno svého klauna?
Vůbec ne. Klauni mě ani tolik nezajímali. Ale byl jsem velmi fascinovaný Bolkem Polívkou, který přijel do Belgie s Divadlem na Provázku. Fascinovala mě jeho svoboda a únik, to jsem nikdy předtím neviděl. Všechny rejstříky hrál s obrovskou lehkostí, přecházel brilantně od dramatu ke komedii, mluvil k publiku. Chytře nechával hodně věcí nevyřčených. A tohle se odehrálo v roce 1977, v době komunismu, kdy jste spoustu věcí nemohli říkat. Byla to velmi zvláštní situace. Také mě fascinovaly jeho pohybové schopnosti, s nimiž pracoval uvědoměle, a přitom se nepředváděl. To byl pro mě šok. Já v té době studoval filosofii a řekl si, že toto je lepší způsob. Je to způsob, jak filosofii dělat. Všeho jsem nechal a šel studovat divadlo.
Jaký druh divadla máš rád?
Mám rád divadlo, které je doslova magické, úplně obnažené. Pracoval jsem například s Peterem Brookem. Na jednu stranu jsem byl překvapen, ale na druhou ne. Mám rád, když na jevišti téměř nic není, když vás herec s minimem gest dokáže přenést někam jinam. Nemám rád na scéně příliš harampádí, rekvizit, video a podobně. Zbytečně přitahují pozornost. Začnete hledat, jak to všechno funguje a spíš než abyste na to zapomněli, je vám to stále připomínáno. U Polívky nebo u Brooka jsem byl vždy někam přenesen. Jakoby vás někdo vzal za ruku a najednou jste na úplně jiném místě. A tato schopnost je podle mě úžasná.
Chodíš do divadla?
Ano, ale mnohem méně než dřív, protože mám pocit, že vídám stále to stejné. Kdysi jsem býval věcmi šokován, ale to bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy byly objevovány nové postupy. Například Pina Bausch byla šokující, i Tadeusz Kantor, Bolek Polívka a další. Tehdy šlo o experimentální divadlo, které hledalo nový jazyk, nové cesty. Rád chodím do divadla, když je šance, že mi nabídne silné téma. Ale nerad jsem poučován, když mi někdo říká, co je správně a co špatně. Pro mě je divadlo poetickým zážitkem. Líbí se mi, když úplně nerozumím, co se děje, ale mám chuť se vrátit. Takových představení mnoho není. Nejde jen o divadlo, pohyb, klauny. Mě zajímá život, smích a jak s ním divadlo zachází. Neupřednostňuji žádný konkrétní styl. Mám rád jednoduchost. Jak řekl Peter Brook: „Nejlepší divadlo se odehrává, když na něj nejsme připraveni“, když jde o překvapení a když prolomíte nudu.
Co si myslíš o novém cirkusu?
Jde o to, že všechno, co je nové, nemůže stále zůstat nové. Jak dlouho to bude nový cirkus? 50 let? Připadá mi to domýšlivé. Jako by všechen cirkus předtím nebyl dost dobrý. Nazval bych to jinak. Vždy jde o nějakou hybridizaci. V určitou chvíli se spojí například hiphop a balet a komedie s tragédií. Vznikne jakási hybridní forma. Takže cirkus najednou získal nový dech, našel nové publikum. Ale ve Francii to s ním už přehánějí. Najednou všechny peníze jdou na nový cirkus, všude jsou cirkusové školy a najednou to všichni znají a už vědí, co čekat a pak… přichází nuda. Ale jsou tu samozřejmě i tací, kteří jdou až za hranici cirkusu, kdy už nejde o naplňování formy, ale o umělce jako takového. Jenomže k tomu patří i dobrý učitel, disciplína a začít včas. Pokud chcete dobrý cirkus, musíte děti připravovat už do malička, od základní školy. Za deset let se pak někteří z nich možná stanou cirkusovými umělci.
Když učíš, co se snažíš studentům předat?
Neřekl bych dát nebo předat, ale spíše stimulovat jejich zvědavost. To je naše přirozenost být zvědavými, jako v dětství, kdy je všechno lákavé poznat. Lecoqova škola probouzí smysl pro pozorování světa bez potřeby hodnotit jej. Bez potřeby sebeprosazování se. Snažím se, aby se studenti propojili se svým potenciálem. Talent je dobrý vstup, ale co je zásadní, je nekončící zkoušení, hledání a otevřenost všemu okolo nás.
Co si pamatuješ ze svých studií? Jak ses tehdy cítil?
Většinu času jsem se u Lecoqa cítil ztracen. A také jsem měl pocit, že jsem na nesprávném místě. Až později jsem zjistil, že být ztracen je velmi dobré místo, kde by měl student setrvávat. Uvědomoval jsem si, že to co, jsem dělal, bylo hodně intenzivní. Na Lecoqovi byla působivá jeho věcnost a stručnost. Byl to geniální pedagog, který neříkal studentům jak, ale dával jim impulsy, provokoval je a tím se oni posouvali dál. Ta škola pak hluboko v nich, i ve mně, zůstává dál, po celý život. Díky Lecoqovi jsem poznal skvělé spolupracovníky, zakládali jsme soubory a celý můj život se tím zformoval. „To move on“, v pohybu a dopředu, to je cesta Jacquese Lecoqa a jeho studentů.
Co shledáváš na divadle pro sebe nejzajímavějším?
Zajímá mne divadlo, které se dotýká lidského bytí. Co jsme, kdo jsme, kam jdeme, to jsou otázky, na které nikdy nemusíme najít odpověď. Naštěstí! Divadlo je o prostoru, přenosu zkušeností a formě. Divadlo je mnohdy chybně zaměňováno za herectví a upřednostňování herce. Ano, divadlo souvisí s hercem, ale herec je ten, který by měl být zapomenut. Divadlo je o prožitku, o celkovém dojmu. To není o mě, o tobě, o publiku. Je to něco jiného, až šamanského a hypnotického, když vytvoříš jiný svět. Peter Brook myslím řekl, že by nás neměla zajímat genialita herce, ale genialita publika, protože to má schopnost říct, co tam není a co tuší. Pojmenuje to neviditelné. A přitom se publika jen dotkneš a pak ho necháš jít.
Je podle tebe „one man show“ divadlo?
One man show vlastně není divadlo. To začíná až s příchodem druhého herce. Ten sebou přináší otázky – kdo je to, co se bude dít? Podstatou divadla jsou lidské vztahy. Ale když jsi sám, na koho chceš reagovat? Acting is reacting = herectví je akce a reakce. Vždyť Shakespeare nikdy nenapsal one man show.
Ale přesto je tvoje „show“ divadelním představením, které je precizně a citlivě dramaturgicky vystavěné…
Máš pravdu, nehraji sám, je to divadlo! Dříve jsem zval na jeviště diváky jako spoluhráče. Postupně jsem si uvědomil, že mít v publiku partnera, který ví, co má udělat, aby gag vyšel, je mnohem jednodušší a pro diváky příjemnější. Protože divák potřebuje cítit esenci lehkosti, eleganci, ať už je dění na scéně sebesložitější. Není to o mě ve stylu: podívejte se na mě, jak jsem šikovný a chytrý. Divadlo je o nás všech, jak jsme úžasní. A to společné probouzí smích. V tom vnímám umění. A představení je přesně vystavěné díky tomu, že je opravdu velmi často hrané a tudíž vyhrané. Obrazně jsem ho zbavil přebytečného tuku. Pevně doufám, že lidem přináší radost a pocit „vědomí sám sebe“ – slovo „dignity“/ důstojnost tam opakuji asi patnáctkrát v duchu uvědomění si svojí lidské tělesnosti. A to může být až euforické uvědomit si, že mám ruce, nohy a že vše, co se před divákem děje, vlastně divák zná a je to lidské, nám společné. Moje poslání není jen lidi rozesmát, ale otevřít jim dveře do jiného světa, kde se můžou smát, uvolnit a být sami se sebou. A to může dokonce mít léčebný účinek.
Umění smíchu jsi představil na festivalu Prague Nonverbal, a přitom je to představení mluvené, i když mimické. Jaký máš vztah ke slovu a jazyku?
Jazyk dospělých je velmi očištěný, vycizelovaný, až rigidní. Neustále myslíme na logické souvislosti, návaznosti. A v tomto představení zkouším obracet myšlenky vzhůru nohama, pak divák přemýšlí a stejně si je zasazuje do svého konceptu. A to je zase paradox. Síla jazyka je v jeho sdělitelnosti, projevu. Jakoby tě slovo chytlo do pasti. I nový cirkus tě takto chytá do pasti. Najednou to je vyřčeno, uděláno. Slovo je pohyb a pohyb slovo.
Rozhovor s Josem Houbenem ze dne 26. 5. 2017, festival Prague Nonverbal, La Fabrika.
foto: Prague Nonverbal 2017