Monstera Deliciosa neboli Monstera skvostná může být buď druhem tropické rostliny, nebo také název nového představení klaunského tria Squadra Sua. V něm trojice mužů usiluje o božský dort, smích publika, ale i o životy sobě navzájem.
Jemné klaunství na úvod
Úvodní kus je představením klaunů v jejich typické nešikovnosti. Roman Horák, Lukáš Houdek a Robert Janč vchází na jeviště v bílých overalech a s klaunskými nosy – nikoli s klasickými bambulemi, ale spíše s červenými zobáky. Jeviště je potaženo bílou látkou, která v zadní části přechází do promítacího plátna. Trojice se vzájemně zkoumá, před diváky se učí na sebe reagovat, na plátně se mezitím promítá zasněžená krajina, které se klauni snaží dotknout a svými pohyby ji zdánlivě rozvlňují. Zatímco se klaunské postavy jakoby seznamují se scénou a mezi sebou navzájem, má zase divák možnost vcítit se do pomalejšího tempa poněkud delšího úvodu, což ale není na obtíž. Scéna je ozářená mírným a teplým světlem po celou dobu představení. Osvětlení vytváří intimní prostředí, ve kterém klauni rozehrávají svou grotesku. Nemotorné pohyby a následná zakopávání odkazují k čirému klaunství, které doprovází reprodukovaná hudba. Tu občas vystřídá živým zpěvem mužská trojice. Janč, Horák i Houdek tak dokazují svou uměleckou všestrannost.
Boj o dort jako marná honba za životním štěstím
Po pomalém úvodu se začíná odehrávat „hutnější“ klauniáda, zatímco se na scénu na ocelovém lanku spouští obří dort z plastu. V osvíceném centru jeviště se odehrává boj o nedosažitelnou božskou manu vznášející se nad scénou přesně tak vysoko, aby na ní nikdo nemohl dosáhnout; dort jako metafora životního cíle se divákovi lehce nabízí. O to lákavější a zároveň zákeřnější je bitka o jeho získání. V jeden moment se trojice prezentuje baletními figurami, které jsou pouhou zástěrkou pro vzájemné kopance do zadnice, další z typických atributů klauniády.
Přesto, že jsou klauni celí v bílém, funguje onen „šlehačkově bílý podklad“ scény kupodivu dobře, a to zejména díky šikovnému nasvícení bílé plachty. Představitelé se tak divákům z očí neztrácí. Projekce neválcuje dění před promítacím plátnem, spíše podtrhuje náladu, která se na scéně aktuálně rozvíjí. Trojice klaunů se připravuje na dortové hody a hraje si s vidličkami, které se postupně mění v drbátka, teploměr nebo bodné zbraně, jimiž na sebe klauni různě zákeřně i roztomile útočí. Reprodukovaná hudba, která doposud představení pouze doplňovala, se stává v této pasáží příliš hlučnou a její dramatičnost je spíše na škodu. Tluče jemnou klaunskou hru a příliš na sebe strhává pozornost. Na scéně se dále rozvíjí motiv lovu na dort a trojice předvádí jednodušší akrobacii; to když si na sebe klauni nešikovně stoupají a snaží se tak přiblížit svému dortovému cíli. Ale dort mizí vzhůru a soupeření o to ho dostat na chvíli ustává.
Změna atmosféry zprostředkovaná změnou hudby a ztlumením světel uvádí takzvanou hru na schovávanou. Velice dobře se daří zapojit zpěv herců, když se svými popěvky snaží dort různě přivolávat. Jejich hlasy ho ale naopak spíše oddalují. Ani v tento moment není jejich snažení groteskní řachandou, ale spíše jemnou komickou etudou.
Dramatický zlom přichází ve scéně, která se od těch předchozích liší použitím barevných světel a diskotékové hudby. Trojice přichází s barvenými parukami na hlavě, za pochodu na scéně vyluzují zvuky na motivy písně Yellow Submarine od kapely Beatles. Závěrečná pasáž působí lehce sebeironicky. Hlučnost, bujaré veselí, neřízený smích, tahací harmonika, tvarování zvířátek z balónků, žonglování, veškeré tyto odkazy k laciné klauniádě jsou použity v přepjaté podobě. Vypadá to trochu jako dětský den v supermarketu, čímž současně prodejné klaunství trojice průhledně paroduje.
Závěrečný kus je mnohem živější. Je ale opět rychle vystřídán poetičtější scénou. Na potemnělé jeviště přichází klaun s dortem, a přes předem očekávanou pointu nerozplácne sladkost o obličeje kolegů, nýbrž o ten svůj.
Herecká práce Romana Horáka, Lukáše Houdka a Roberta Janče je příkladem jemné lyrické grotesky. Všem třem klaunům se daří herecká souhra. Ke škodě celku videoprojekce a hudební doprovod v některých momentech zbytečně odvádějí pozornost a nepodtrhují to, co se odehrává na jevišti. Naopak vytváří další linku, která v některých místech komiku zakrývá, spíše než podporuje.
Šárka Mattová
Hrají: Roman Horák, Lukáš Houdek, Robert Janč, režie: Petr Jarčevský, hudba: Jan Šikl, kostýmy a scéna: Marjetka Kürner Kalous, video – animace: Michal Kubíček, premiéra: 2. 11. 2016 Palác Akropolis.
foto: David Konečný
