V lednu tohoto roku se konal již 3. ročník festivalu Kaotik Circus v Sot de Chera, kdesi v horách nedaleko přímořského města Valencie. Tento fakt by pro nás ve středozemí nebyl až tak zajímavý, kdyby se organizace festivalu částečně nezhostil také náš španělský partner Associacio Valenciana de Circ. Ten totiž znovu pod záštitou ENCI (European Network for Circus Interchange) uspořádal týdenní workshop se zakončením právě na tomto úžasném festivalu, jehož hlavní dominantou jsou ohně (na ty nezapomeňte, ještě se k nim budu vracet), hudba a hlavně španělská fiesta!
Letos se na workshop potřetí vydala také česká parta a to v nečekaně pestrém složení – dva žongléři (říkejme jim třeba Bratři) a dvě produkční (říkejme jim třeba holky z kanclu). Nejpodivnější na této výpravě bylo ale téma týdenního workshopu, totiž současný tanec. Z naší rozličné party jsme na začátku každý měli k tanci svůj vlastní vztah, který se měl během týdne ještě více prohlubovat na škále „miluju-nenávidím“. Každému na jinou stranu.
Workshop začal v pondělí ráno. Tomuto okamžiku předcházelo od chvíle našeho odletu spoustu zábavných historek a veselých situací, které si nechte někdy od účastníků vyprávět u piva. (Ale když se nad tím zpětně zamyslím, byla jsem shodou náhod já jedním z pojítek všech těch historek. Začalo to oddělením mé letenky od ostatních a tudíž usazením na opačný konec letadla do třídy pro single travelers, pokračovalo ztrátou mého batohu mezi Prahou a Valencií, ubytováním většiny naší výpravy v apartmánu pro 3 lidi, kde jsem nakonec s povděkem přijala místo na zemi pod dekou, jelikož mé potenciální spolubydlící měly na první pohled až příliš společného s čarodějnicemi z Harryho Pottera, ale nakonec se vše v dobré obrátilo, stejně jako ve zmíněné knize…)
Každopádně jsme se v počtu patnácti lidí sešli v nově otevřeném prostoru španělské asociace Espai de Circ, která se přestěhovala do haly na okraj Valencie teprve v prosinci minulého roku. Na workshop kromě nás dorazili cirkusáci z Anglie, Maďarska a Belgie a samozřejmě největší zastoupení měli místní. Snad jen takovou drobnou anomálií byla určitá genderová nevyváženost, jelikož jediní odvážní muži ve skupině Sester byli naši dva Bratři. Tréninky probíhaly každý den velice podobně, jejich náplň tvořily taneční improvizace a práce s rytmem, ale také klasické pohybové rozcvičky, floor work a trocha té partneřiny. Odpoledne jsme se věnovali hlavně důkladnému poznávání těla našich spolutanečníků a jeho fungování – ve smyslu strečingu ve dvojicích (který je leckdy daleko výživnější než DIY) a kompletní masáži snad všech svalů v těle (tedy nejpříjemnější části dne). Tréninky probíhaly tak, že se účastníci mohli odpojit, pokud jim práce přišla příliš složitá (úroveň lidí ve skupině byla různá), ale většinu času všichni společně bojovali se svým tělem a zemskou přitažlivostí. Mnozí cirkusáci si pak o pauzách zalezli do kouta a s radostí trénovali svá čísla na šálách, s hula hopem nebo žonglovali.
Naše trenérka Roseta se snažila každému věnovat alespoň trochu individuálně a její tempo nebylo nikterak přehnané. Program workshopu měl celkem spád a na konci jsme byli schopni ve dvou i více improvizovat i celé minuty a společně se doplňovat a překvapovat v tanečních kreacích.
Chyběla možná jakási evaluace toho, co si z týdenního kurzu odnášíme do naší běžné praxe. My se například s Bárou umíme v kanclu parádně společně protáhnout kdykoliv nás bolí z počítače za krkem. Bratři se zase výrazně zlepšili ve speciální technice tzv. masáže sacrum. – jako nově certifikovaní yoga teachers se už připravují na speciální intenzivní kurz v Cirqueonu, těšte se!
Tréninky začínaly každý den v 10:00 a končily kolem 16:30, zbývající čas jsme využívali na rychlopoznávací projížďky na kolech, která byla naším hlavním dopravním prostředkem po Valencii. Večerní program jsme coby česká výprava plnili asi nejdůkladněji.
Po týdenní taneční práci a víkendu stráveném uprostřed hor se sluncem, kolegy cirkusáky, hudbou a ohni (ano! ty ohně byly na festivalu takřka všude, lidé se o ně zahřívali, pekli na nich nejrůznější dobroty, ale také s nimi v noci žonglovali a při tradičním průvodu ulicemi městečka je prskali všude kolem sebe) jsem musela coby holka z kanclu uznat, že život umělce umí být hodně intenzivní, bezstarostný a krásný. Ale nic není zadarmo, hodiny dřiny a potu se prostě občas musí vyvážit nějakým tím zábavným workshopem, proto cestujme, učme se a užívejme cirkusu, jak jen to jde!
Lucie
