V rámci dlouhodobého projektu Unpack the Arts, jehož hlavním cílem je vzdělávání kulturních novinářů v oblasti nového cirkusu, jejich propojování a vzájemná výměna jejich zkušeností, se v Edinburghu na Fringe festivalu sešlo deset novinářů z Evropy (devět novinářek z Maďarska, Belgie, Německa, Itálie, Portugalska, Chorvatska, České republiky a jeden novinář přijel ze Slovenska).
Program týdenního pobytu byl intenzivní, náročný na pozornost, ale i fyzickou výdrž. Absolvovali jsme řadu odborných přednášek na téma nový cirkus a po každém shlédnutém představení jsme měli možnost setkat se s jeho tvůrci u společné diskuse. S režisérem australské skupiny Circa Yaronem Lifschitzem jsme ale například rozhovor vedli na dálku přes skype, neboť byl právě v Brisbane. Diskutovali jsme i se šéfredaktorem cirkusového on-line magazínu Sideshow Circus Magazin Johnem Ellingsworthem a výbornou novinářkou, oblíbenou divadelní bloggerkou, Lyn Gardner z The Guardian. Naší základnou byl multižánrový kulturní dům Summerhall. A tento vícefunkční komplex byl i jednou ze zásadních „venue“ Fringe Festivalu. S majitelem Robertem Dowellem a jeho paní, taktéž novinářkou, jsme měli možnost dlouze hovořit o festivalu a jejich centru během uvítací večeře, a poté ve vzácných chvílích krátkého volna.
Letošní Fringe Festival nabídl bohatou škálu novocirkusových produkcí z celého světa od Austrálie po Skandinávii. A během našeho rezidenčního pobytu jsem měla možnost zhlédnout deset cirkusových představení. Vášnivý a divoký cirkus nazvaný Bianco nabídl velšský NoFitState Cirkus, australské soubory v inscenacích Wunderkammer (Circa) nebo Knee Deep (Casus) se zaměřily na krásu poodhaleného těla a dokonalé akrobatické výkony. V podobném duchu, byť ještě více otevřeně, až bláznivě, se v divácky velmi nadšené atmosféře odvíjel kabaret La Clique. Australské trio 3 is a Crowd & Cara Hume se ve svém počinu Fright or Flight vtipně a s nadsázkou opřelo do žen a jejich podobnosti s opeřenci. Citlivěji pak ženské téma nastínila i Francouzka Jeanne Mordoj ve své poeticko-rituální performanci La Poeme. Z bujarého cirkusu Flown souboru Pirates of the Carabina čišela obrovská energie a radost. Naopak z představení Noodles NoFitState Circus a finského režiséra Maksima Komaro diváci znuděně odcházeli. Faunovo odpoledne – 1. verze francouzského souboru Non Nova zavedlo přihlížející publikum do světa barev a kouzel. I když na první pohled před diváky, na zremixovaný záznam Debussyho, tančily loutky vyrobené z igelitových sáčků, brzy na vlně fantazie létali i diváci. Opravdu velkým zážitkem bylo představení Smashed od vynikající skupiny Gandini Juggling, které vzniklo na motivy světoznámé choreografie Piny Bausch Kontakthof (viz Čajový dýchánek s 80 jablky a la Pina Bausch).
Festivalová přehlídka opět potvrdila, jak je důležité vidět dále než pouze na jedno skvěle natrénované číslo. Režisér Maksim Komaro a produkce NoFit State Circus by měly být zárukou zajímavé podívané, a přesto jde v Noodles po všech stránkách, a to i akrobatických, o velmi nepovedený počin. V tomto případě, až na chvilkové balancování na rukách a chůzi po laně, se akrobatkám a kouzelníkovi ani nepodařilo přesvědčit o svých kvalitách zkušených cirkusáků. Bianco ve stejné produkci je naopak dokonale propracovanou show na nejvyšší artistické i vizuální úrovni.
Nejčastěji se v uvedených inscenacích objevovaly disciplíny párové akrobacie, ekvilibristiky, čínská tyč, obruče hula hoops, Cyrovo kolo, hrazda, vertikální lana, šály, žonglování, provazochodectví a trampolína. Z vystoupení na čínské tyči zmíním dvě; fenomenální byli Lewis West a Todd Kilby ve Wunderkammer, jejichž hlavní předností byla dokonalá souhra a vysoké procento risku, následně pak Laura Moy a Barny Wreyford ve Flown rozehráli na čínské tyči navzdory gravitaci romantický dialog. Párová akrobacie a ekvilibristika byla doménou představení Wunderkammer a Knee Deep. Ve svých výkonech byla velmi výrazná Emma Serjeant z Casus, která se se svým ekvilibristickým číslem objevila i v kabaretu La Clique.
Žonglér Hugo Oliveira v sólu s bílými míčky svým výkonem zazářil v Bianco. A žongléři z Gandini Juggling excelovali ve Smashed v synchronizovaných číslech a tanečních choreografiích. Akrobatická obruč Cyrovo kolo se objevila jak ve Flown, tak v Bianco. Oba artisty, Jaakko Tenhunena a Freda Rendella, jakoby motivovala neviditelná síla a touha zvítězit nad zemskou přitažlivostí i nad sebou samými.
Kladla jsem si otázku, zda je možné inscenace L´apres-midi d´un Foehn – verze 1. a La Poeme ještě řadit do linie cirkusové tvorby? Na jevišti totiž nelétají vzdušní akrobaté, neroztáčí se obruče, ani neskáčou salta, a přesto jsou řazeny do kategorie nový cirkus. Phia Ménard i Jeanne Mordoj mají bohatou cirkusovou minulost, bez níž by jejich dvě nejnovější inscenace nejspíš nevznikly. Phia Ménard v L´apres-midi d´un Foehn – verze 1. roztančila igelitové sáčky, jakoby to byly ovladatelné baleríny. Celá performance, stejně jako La Poeme, evokuje svět kouzel, magie a tajemství. Jeanne Mordoj trefně využívá břichomluvecké umění, žonglérské zkušenosti i flexibilitu svého těla. Oba velmi vizuální a akustické příběhy nepřesahují třicet minut, a přesto v divákovi dokážou rezonovat mnohem déle.
Edinburská přehlídka novocirkusáků letos zacílila na lidské tělo, akrobatické výkony, souhru na jevišti, vytváření obrazů a okouzlení publika. Z toho pro nezasvěceného diváka jakoby vyplývalo, že si nový cirkus obecně vystačí s nosným tématem, zajímavým nápadem, propracovanou vizualitou a artistickým mistrovstvím, více než s hlubokomyslným příběhem. I přesto pojal například režisér inscenace Bianco Firenza Guidi jako výchozí inspirační zdroj román Josého Saramagy The Elephant Journey a jako výchozí otázku jednu z jeho myšlenek: „Je v mém nitru více lidí než jenom já?“. V Bianco zazní lidské slovo nejčastěji jako monologické promluvy.
Phia Ménard se v L´apres-midi d´un Foehn – verze 1. zaměřila na transformaci materiálu, kterým byl vítr, jeho síla, moc i barvy, a stvořila tak bezeslovný příběh o prima balerínách z igelitových sáčků. Ve velmi osobní performanci La Poeme, v níž Jeanne Mordoj s nadhledem, ale i velmi osobně, nahlížela na své ženství, se objevila tři velmi výrazná témata: cesta, vejce, ženské tělo. Žonglérská show Smashed čerpala motivy z legendární choreografie Piny Bausch Kontakthof a svůj příběh stejně tak dovedla od elegance a krásy až k absurdní hranici destrukce a chaosu. Finský režisér Maksim Komaro se zhlédl ve špagetách, nudlích a makarónech. Svůj nápad o příbězích v lanoví a na provazech však nedokázal proměnit ani v poutavou inscenaci, ani ve strhující show na lanech a zůstal viset na půl cesty mezi artistickými výkony a pokusy propojit je s rádoby vtipnými scénkami. Zčásti divadelní postoj zaujalo i australské trio ve Fright and Flight, jež od počátku do konce fascinovalo vejce, peří, ptáci, ženy a nebály se na jevišti projevit vztahy a hrát si s nadsázkou. Wunderkammer čerpal inspiraci, zejména pak vizuální, z pokleslých divadelních žánrů a kabaretu. Knee Deep zkoumal hranici křehkosti a zranitelnosti materiálu a lidského těla s využitím motivu vejce. Flown připomínalo leporelo mini příběhů a gagů.
Tento výčet by měl ukázat tematickou různorodost, odlišné postupy tvorby, a zároveň podtrhnout přednosti produkcí nového cirkusu, kterými je vizuální stránka a akrobatické výkony.
Vydám – li se k ještě obecnější charakteristice shlédnutých představení, tak z hlediska divadelních žánrů je možné těchto deset cirkusových počinů kategorizovat jako: kabaret (La Clique, Flown, Noodles, Knee Deep), burlesku s prvky kabaretu (Wunderkammer), grotesku (Fright or Flight, Smashed), loutkové divadlo/manipulaci s předměty (L´aprés-midi d´un Foehn), performance s prvky rituálu a melodramatu (La Poéme), lidové divadlo s prvky mystéria, kabaretní melodrama (Bianco).
Nový cirkus je a bude, zejména díky mnoha artistickým disciplínám a vlivům ostatních oblastí performativního umění, žánrově různorodý. Je vždy otázkou, nakolik chce být cirkus úchvatnou podívanou, či inscenací s přesahem. Zda se vydá cestou „dry contemporary circus“, nebo bude hledat společné jmenovatele s divadelními postupy, experimentem, tancem či konceptuálním uměním.
Hana Strejčková
Článek vznikl v rámci edukačního projektu Cirqueonu: Jak psát o novém cirkuse, který je určený pro budoucí publicisty.
foto: Hana Strejčková
