V inscenaci Slapstick Sonata, jež měla premiéru v únoru roku 2012, se soubor Cirk La Putyka svěřil do rukou známého finského novocirkusového režiséra Maksima Komaro. Jak napovídá už samotný název inscenace, výsledkem spolupráce měla být humorná a poetická podívaná založená na propojení žánru němé filmové grotesky se sonátami, v tomto případě s Mozartovými.
Slapstick Sonata se skládá z řady volně na sebe navazujících výstupů, které propojuje šestice různorodých postav, jež se v jednotlivých obrazech potkávají i míjí. Díky tomu, že tvůrci nepředkládají jednolitý příběh, působí Slapstick Sonata dojmem skládačky, jejíž jednotlivé části lze různě přehazovat či odstraňovat. Inscenace ale zároveň působí jako puzzle, z něhož se některé díly ztratily, a proto jej nelze složit do jednoho uceleného a smysluplného obrazu. Může se však jednat o tvůrčí záměr, který ozvláštňuje celou cirkusovou podívanou, jejíž kouzlo spočívá především v nápaditém humoru založeném na nonsensu. Tvůrci tak výstupy, které na sebe kauzálně nenavazují, narušují řadu divadelních konvencí, a proto je škoda, že obdobným inovativním způsobem nepracují i s prostorem a v inscenaci dodržují tradiční frontální uspořádání jeviště a hlediště. Tím se totiž propast mezi hledištěm a jevištěm ještě více prohlubuje.
V rozlehlém tmavém prostranství jeviště je ledabyle rozmístěno všelijaké stavbařské harampádí, včetně dlouhých dřevěných prken a kovových štaflí, které se následně v rukou postav proměňují v důvtipné akrobatické pomůcky. V zadní části jeviště nenápadně vyčuhuje i takzvaný teeterboard, česky jednoduše řečeno houpačka. I díky samotnému neomítnutému zdivu La Fabriky připomíná scéna staveniště. Se začátkem představení se však z pozoruhodného skladiště stává hrací prostor. Scéna je tedy doslova místem pro hru na něco i s něčím. S tím souvisí i výtvarné pojetí postav; výrazně nalíčení herci vystupují v kostýmech, jejichž typickými znaky jsou jednak nadsázka spočívající ve střihu či velikosti oblečení, jednak komické detaily, jako třeba různobarevné tkaničky do bot. Postavy tak působí jako groteskní figurky, nebo dokonce dětské hračky, které na noc, svými majiteli opuštěné, v zavřené krabici ožívají a vyvádí skopičiny. Jako v případě výstupu téměř v závěru inscenace, v němž si svalovec Daniel Komarov svlékne svůj do detailů upravený nažehlený frak a divákům se pyšně předvádí v trenýrkách s kreslenými obrázky.
Již v úvodu představení je naznačeno, s jakými předměty budou aktéři pracovat nejvíce. Na scénu je přinesena dřevěná konstrukce s improvizovanou oponou, za níž se postupně shromažďují všechny postavy. Všichni hrají badminton. Diváci sledují badmintonové košíčky poletující nad oponou. Pomalé tempo hry se ale zvrtne a počet košíčků ve vzduchu, i rychlost jejich letu, stoupá neúměrně oproti počtu hráčů. Nakonec se k nohám prvních řad publika snáší déšť desítek těchto badmintonových košíčků. Načež se k velkému údivu postav začne provizorní opona nezadržitelně rozpadat na jednotlivé laťky.
A Jak sám název inscenace napovídá, v představení nesmí chybět s němým filmem bytostně spjatá komická etuda. Ačkoli by inspirace filmovou groteskou mohla svádět ke kopírování všeobecně známých gagů. Maksim Komaro a herci Cirku La Putyka nakládají s groteskními filmovými motivy s velkou dávkou fantazie a důvtipu.
Ústředním klaunem Slapstick Sonaty je Vojtěch Fülep, který svou komickou karikaturou vyčnívá nad ostatními mužskými členy souboru. Akrobat v roli groteskní postavičky s namalovaným knírem, v plandavých kalhotách s kšandami, v podkolenkách a obnošených botách se jako první zhošťuje rozpadlé konstrukce opony. Bere si krátké prkénko a všem, včetně přihlížejících kolegů, úsměvným způsobem demonstruje svou slabost; onen kousek dřeva sotva unese, prohýbá se pod jeho tíhou a vyděšeně koulí očima. Rozhodne se tedy zasáhnout; vyběhne za dveře sálu a za velmi hlasitých zvuků pily na sebe nechá napjaté publikum čekat. S vítězoslavným výrazem pak přichází s nejméně tři metry dlouhou kládou a ke zděšení uhýbajících akrobatů spokojeně baletí a zvesela poskakuje po celém jevišti. Jakoby dlouhé prkno nevážilo ani gram.
V jedné z následujících scén se ke klaunovi přidává akrobat Michal Boltnar, který svým rádoby seriozním výrazem ve tváři, oděný do tmavě rudého fraku s velkou kyticí za klopou a buřinkou na hlavě, připomíná Charlieho Chaplina. Drží prkno kolmo k zemi a Vojtěch Fülep se po něm úporně snaží vylézt na vrchol, přičemž různě padá, zůstává na svém kolegovi viset těsně nad zemí a se smrtí v očích „šlape vzduch“. Nakonec se mu podaří postavit se na kumpánova ramena, bere si do rukou tyč, a coby rádoby gondoliér pádluje pryč z jeviště stojíc na Boltnarových ramenou.
Následně si pozornost diváků získává Anna Schmidtmajerová, která celý výstup pozorovala, a nyní se s kamenným výrazem ve tváři snaží právě zhlédnuté kolegy napodobit. Ke spolupráci přiměje Jiřího Weissmanna, kterému se příliš pomáhat nechce, a tak zpočátku pouze s bezradným výrazem stojí na místě a vydává se dívce na pospas. Groteskní postava dívky se střapatými zrzavými drdoly přichází s inovací gondoliérské etudy. Ale místo dlouhé tyče šplhá na kolegu s violoncellem, jehož vysouvací bodec mu zapíchne přímo do dlaně.
Režisér Maxim Komaro inscenaci prokládá kromě groteskních také lyricky laděnými výstupy. Jako v případě výstupu Anny Schmidtmajerové a Šárky Bočkové, které za romantického hudebního doprovodu klavíru předvádí ladnou akrobacii na kurtech. Vypadají téměř, jako kdyby tančily vznášejíce se ve vzduchu.
Šárka Bočková se ve Slapstick Sonatě představuje v roli křehké éterické baletky, která je ženským protipólem ústředního neposedného klauna. Jedním z nejpůsobivějších obrazů inscenace je její baletní provazochodectví po dřevěných latích, z nichž jí v různé výšce a do všech směrů vytváří cestu ostatní akrobaté.Nutno ocenit také světelný design. Jeho autorem je Juho Rahijärvi, který zbytečně na světlo neupoutává diváckou pozornost a většinou jen žlutým odstínem světel různé intenzity dává vyniknout jednotlivým akrobatickým číslům. Výstupy hýřící nápaditými gagy režisér podkresluje nejen hudbou navozující atmosféru němých grotesek, ale také Mozartovými skladbami. Hudební pestrost Slapstick Sonaty tak koresponduje s různorodou strukturou inscenace. Propojení vážné hudby s komickými etudami k sobě nečekaně ladí a dodává výstupům snový nádech.
Největší předností inscenace Slapstick Sonata je její výtvarná nápaditost. Příkladem, ve kterém se tvůrcům daří propojit motivy vážného umění s humorem němé grotesky, je výstup parodující Labutí jezero. Šárka Bočková přitančí coby labuť v komických šatech tvořených drátěnou konstrukcí posetou bílým peřím. Právě díky peří a tvaru kostýmu vypadá baletka současně jako jeden velký chodící badmintonový košíček. Brzy na to jí začne ohrožovat páv v podání Vojtěcha Fülepa. Místo pavích per má však Fülep ocas poskládaný z badmintonových pálek, které před labutí hrozebně roztahuje. Kontrast mezi ladnými pohyby aktérů a jejich neforemnými kostýmy budí spontánní a nadšený smích.
Inscenace graduje s šesticí akrobatů, kteří v kruhu rozjíždí složitý a propracovaný badmintonový mač. Ve vzduchu zběsilým tempem létají nejen košíčky, ale i samotné pálky. Hráči současně probíhají kruhem a mění své pozice, přičemž se všichni svlékají do spodního prádla a odhazují kusy svého oblečení.
V zápětí přichází na řadu i série nebezpečných kousků na teeterboardu. Slapstick Sonata se tak náhle mění v akrobatickou exhibici. Tato nečekaná a kompletní dramaturgická proměna kontrastuje s celým groteskně filmově stylizovaným pojetím inscenace. V závěru ztrácí Salpstick Sonata humornou poetičnost a proměňuje se spíše v samoúčelnou přehlídku cirkusových dovedností. Kromě úžasu publika, jež má při děkovačce akrobatům vynést bouřlivý aplaus, nenese závěrečný akrobatický výstup významové sdělení, tak jako všechny ostatní metaforami nabité obrazy ve Slapstick Sonatě představené. Artisté si již nevystačí s komickými posunky, ale musí se při riskantních saltech na houpačce verbálně dorozumívat a zejména v okamžicích úlevy z vydařeného skoku vypadávají ze své role. Z tajemných a vtipných postav jsou najednou, z nepochopitelného důvodu, akrobaté vystupující sami za sebe. Maksim Komaro ve Slapstick Sonatě propojuje badminton, tanec, Mozarta, klauniádu, grotesku a cirkusovou show. Nemálo použitých výrazových i hudebních forem zajišťují inscenaci proměnlivou atmosféru. Poslední část inscenace však byla do vtipné a nadsázkou opepřené divadelně-akrobatické skládanky nalepena beze smyslu. Režisér totiž kromě velkolepé podívané neuvedl žádný další klíč k jejímu přečtení. Již tak dost rozklížená konstrukce inscenace se při závěrečných výskocích úplně rozpadá. Je však překvapující, že až na zmiňovaný poslední akrobatický výstup, ve kterém jsou diváci burcováni, aby povzbuzovali akrobaty k riskantním výkonům, absence většího smyslu či sdělení v inscenaci nijak neirituje. Ba spíše naopak baví a budí další a další očekávání.
Aneta Pavlíčková
Cirk La Putyka – Slapstick Sonata: režie Maksim Komaro, obsazení Jiří Weissmann, Anna Schmidtmajerová, Vojtěch Fülep, Michal Boltnar, Daniel Komarov, Šárka Bočková, akrobatická konzultace Janne Rosen, kostýmy Kristina Záveská, světelný design Juho Rahijärvi, zvukový design Tuomas Norvio, premiéra 22. 2. 2012.
foto: Archiv Cirku La Putyka
Autorka je studentkou Divadelní vědy na FF UK v Praze, článek vznikl v rámci edukačního projektu Cirqueonu Jak psát o novém cirkuse, který je určený pro budoucí publicisty.
