První zmínka o českém cirkusu spadá do počátků 19. století. V té době totiž působil potulný komediant a provazochodec obeznalý ve všech disciplínách artistiky, jistý Josef Beránek. V té době stál také na Slovanském ostrově cirkus Francouzky Marie Dallmayerové, který se však topil v dluzích. Bodrý Josef Beránek přispěchal na pomoc nejen se svým uměním, ale i s financemi a nabídkou oboustranně výhodného sňatku. A tak se Beránek stal prvním českým principálem prvního česko-francouzského cirkusu. Fakt, že Marie zanedlouho Beránkovi utekla s gymnastou Antonínem Delionem, je důležitý v tom smyslu, že od té chvíle lze považovat Beránkův cirkus za ryze český!
Beránkův pokračovatel, syn Emanuel, pokračoval hrdě v tradici svého otce a v roce 1850 nechal v Praze na Dobytčím trhu (dnešní Karlovo náměstí) postavit první stálou cirkusovou budovu (zbourána byla v roce 1862). Společnost Emanuela Beránka, nesoucí hrdě název Národní cirkus, byla na tu dobu velice dobře zavedena. Osvětlení zajišťovaly na tu dobu pokrokové plynové lampy, české krasojezdkyně patřily k těm nejkrásnějším na světě a pyšnily se tím, že jejich česká jména byla vytištěna na plakátech po celém městě. Cirkus Beránek neustále vzkvétal a v první polovině 19. století se rozrostl na největší cirkusový podnik ve střední Evropě.
CIRKUS KLUDSKÝ
PRVNÍ ZMÍNKA
První zmínka o českém cirkusu spadá do počátků 19. století. V té době totiž působil potulný komediant a provazochodec obeznalý ve všech disciplínách artistiky, jistý Josef Beránek. V té době stál také na Slovanském ostrově cirkus Francouzky Marie Dallmayerové, který se však topil v dluzích. Bodrý Josef Beránek přispěchal na pomoc nejen se svým uměním, ale i s financemi a nabídkou oboustranně výhodného sňatku. A tak se Beránek stal prvním českým principálem prvního česko-francouzského cirkusu. Fakt, že Marie zanedlouho Beránkovi utekla s gymnastou Antonínem Delionem, je důležitý v tom smyslu, že od té chvíle lze považovat Beránkův cirkus za ryze český!
Beránkův pokračovatel, syn Emanuel, pokračoval hrdě v tradici svého otce a v roce 1850 nechal v Praze na Dobytčím trhu (dnešní Karlovo náměstí) postavit první stálou cirkusovou budovu (zbourána byla v roce 1862). Společnost Emanuela Beránka, nesoucí hrdě název Národní cirkus, byla na tu dobu velice dobře zavedena. Osvětlení zajišťovaly na tu dobu pokrokové plynové lampy, české krasojezdkyně patřily k těm nejkrásnějším na světě a pyšnily se tím, že jejich česká jména byla vytištěna na plakátech po celém městě. Cirkus Beránek neustále vzkvétal a v první polovině 19. století se rozrostl na největší cirkusový podnik ve střední Evropě.
CIRKUS KLUDSKÝ
K nejznámějším rodům cirkusových umělců té doby patřil také rod Kludských. Jejich Cirkus Kludský se u nás těšil velké oblibě. Antonín Václav Kludský (1826 ? 1895) měl se svou manželkou Marií 20 synů! Jejich cirkus patřil v počátcích 20. století k těm největším v Evropě. Pod vedením bratrů Rudolfa a Karla Kludských (mj. autor knihy Život v manéži) disponoval třemi manéžemi, stovkou koní a čtyřiadvaceti slony. Kapacita šapitó byla 10 000 míst k sezení. Při stěhování takového cirku bylo zapotřebí 86 železničních vagónů! V době největšího rozmachu však vypukla ve 30. letech hospodářská krize a vésti cirkus s tolika zvířaty se stalo prakticky nemožné. Následující 2. světová válka rozvoji evropského cirkusu také nepřispěla a pro mnohé společnosti znamenala praktický konec. Cirkus Kludský po válce navázal na svou činnost a dodnes je možné v městech spatřit šapitó nesoucí toto jméno. O původní slávě, bohatství a velkoleposti však v tomto případě nemůže být ani řeč.
?Většina velkých cirkusů nepřežila první světovou válku a pokud se znovu vzpamatovala, dolehla na ně těžce hospodářská krize 30. let, jež znamenala opravdový konec pro valnou většinu z nich. V dobách, kdy koňské maso patřilo k nedosažitelným lahůdkám potravinového trhu, bylo zkrátka nemyslitelné vydržovat několikahlavé stádo vraníků (byť sebelepší drezérské školy) a cvičit je ve snaze pobavit jejich uměním vyhladovělé publikum.?
Po uzavření takového cirku putovala zvířata povětšinou do již existujících ZOO. Artisté se vydali po svých a většina z nich se navrátila k prvotní artistické formě obživy, tedy k samostatnému vystupování na tržištích či jiných veřejných prostranstvích.
CIRKUS 2. POL. 20. STOLETÍ
V 50. letech rozhodla česká vláda o budoucnosti československé artistiky a hlavně cirkusového sektoru. V r. 1951 byl zvláštním dekretem vytvořen národní podnik Československé cirkusy, varieté a lunaparky, který sloučil veškeré fungující cirkusy. V duchu jednotící ideologie bylo tedy čs. artistice vydobyto nové postavení ve společnosti a národní kultuře. Cirkusovému umění byly také stanoveny vyšší cíle: ?poskytovat pracujícím dobrou a radostnou zábavu po práci a přispívat tak svým podílem k výstavbě nového života v naší vlasti.?
Nelze však s úplnou platností říci, že by znárodnění cirkusu mělo na jeho vývoj úplně negativní dopad. Možná naopak, úzká spolupráce se sovětskou cirkusovou generací, která patřila ke světové špičce, způsobila, že se českoslovenští artisté dostali mezi nejuznávanější v tomto oboru. Avšak neschopnost udržet takovýto státní podnik funkční způsobila, že československý cirkus utrpěl mnohé ztráty. Již nikdy se nepodařilo navázat na éru první poloviny 20. století, kdy český cirkus patřil k absolutním světovým špičkám a jména jako Kludský či Berousek znali lidé po celé Evropě.
Objevily se ještě některé odvážné plány, jako např. v 60. letech stavba stálé cirkusové budovy: ??cirkusové umění si v naší zemi vydobývá stále významnějšího postavení. Jeho společenský vliv a obliba roste a nutí pracovníky uměleckého provozu promýšlet představení nikoli jako improvizace sestav artistických a cirkusových čísel, ale jako tzv. komponované programy, v nichž se uplatňují výrazně prvky scénického umění blízké pojetí divadla. Kočovná práce cirkusů se proměňuje a v řadě států se staví stálé, zděné budovy po vzoru starších budov tohoto druhu, zejména v Německu a ve Francii. Jsme tedy svědky proměny tohoto druhu scénického umění a není proto nepřiměřený požadavek i zde se zamyslet nad novým pojetím, které by rozvoj oboru (cirkusu), jako druhu umění podporovalo.?
Většinou však zůstalo spíše u plánů a úroveň českého cirkusového umění stále klesala. Dodnes se však zachovalo několik cirkusových rodů, které nadále vykonávají své řemeslo. Jsou to např. Berouskovi, Kaiserovi, Kellnerovi, Třískovi a další. Úroveň těchto cirkusů však není z nejlepších a ani vztahy mezi jednotlivými rodinami nejsou dobré. Je to zřejmě důsledek chudoby a nesmírně těžkých životních podmínek, se kterými se dnešní cirkusáci potýkají.
