Pro pořadatele festivalů a akcí pod otevřeným nebem je největší výzvou a nikdy nekončící hrozbou počasí. Na západě Irska prší 300 dní v roce. Ale ani tato nemilosrdná statistika nezabránila ISACS– síti podporující irské pouliční divadlo a cirkus – troufnout si na konci května uspořádat v západoirském městě Galway třetí setkání street arts profesionálů z Circostrada Network z celého světa.
Zahajovací večer provedl hosty centrem města průvodem s velkolepými osvětlenými objekty a zastavil až na Nimmo´s Pier, louce přiléhající k místu, kde se řeka Corrib vlévá do moře. Tam pak dav sledoval světelné a pyrotechnické instalace s námořní tématikou doprovázené hypnotickou hudbou a po nadšeném potlesku se pak pomalu rozplynul do uliček centra plných svérázných barů.
Protože na déšť jsou v Irsku zvyklí a rozhodli se, že pravé Irsko by měli zažít i zahraniční delegáti, odvezli nás všechny druhý den lodí na nejmenší z aranských ostrovů Inis Oirr (ano, asociace na aranskou trilogii Martina McDonagha je správná). Pršelo už při plavbě a voda vesele padala i během našeho celodenního pěšího přesouvání se po ostrově. I tak se nás polovina spálila od slunce díky nevyzpytatelnosti irského počasí – ve chvilce, kdy na pár minut ustane liják, vás opravdu nenapadne se namazat opalovacím krémem. Procházka byla doprovázena divadelním programem – storytelling od jednoho z místních obyvatel vystřídalo site-specific žonglérské představení hostujících cirkusáků Kate a Liama a nakonec i představení v Galway usazeného divadelního souboru zaměřené na téma migrace a hledání nového domova. To bylo odměněno bouřlivým potleskem irských členů výpravy a velmi vlažnými reakcemi zahraničních hostů. Na něm se výrazněji ukázaly kulturní rozdíly mezi diváky, ať už v tom, co kdo z nás považuje za profesionální výkon, míře civilnosti v hereckém projevu nebo originalitě kostýmů a scénografie. Potvrdilo se mi znovu (strávila jsem v Irsku během posledních pěti let více než rok života), že skutečnost, že je Irsko od kontinentální Evropy oddělené mořem dodnes způsobuje, že tamní divadelní komunita je malá, soudržná a možná až příliš se vzájemně podporující, což jí neumožňuje se konfrontovat s divadelní scénou za kanálem. Ať už na nás prezentovaný program zapůsobil jakkoli, shodli jsme se všichni, že krásy Inis Oirru za návštěvu rozhodně stály. Ostrov plný kamenných zídek, pastvin a nádherných výhledů na moře, na kterém žije celoročně jen o málo víc lidí, než kolik nás přijelo na Fresh Street (kolem 300 stálých obyvatel) má vlastní kulturní centrum, které nabízí rezidence umělcům všech žánrů a snaží se udržovat kulturní dění i na ostrově dosud přežívající irštinu.
Poslední den hostila NUI Galway, místní univerzita s divadelní fakultou. Debatovalo se nad možnostmi práce s diváky, překážkami ze stran úřadů a nařízení, vztahem umělců a akademické sféry a jako obvykle, nejživější debaty neprobíhaly v aulách, ale na chodbách při pauze se sušenkami a čajem. Street arts v praxi jsme pak sledovali při představení v přístavním bazénu, ve kterém plavali tanečnice, nebo ho na laně křižovali funambulisté z projektu Wires Crossed.
Nejpříjemnějším divadelním zážitkem pro mě byl work-in-progress Alexe, žongléra z Maleta Company usazené v Galway, který pracuje na novém představení se svým kamarádem, hudebníkem Mosesem, ve kterém zkoumají možnosti propojení žonglování a zvuků vytvářených netradičními způsoby. Mají nakročeno ke krásnému jemnému klaunskému představení, které snad zase o kus posunou v březnu v Praze, až k nám do CIRQUEONu přijedou na rezidenci. Moc se těšíme!
PS: Klobouk dolů, Lucy a ostatní z ISACS, zorganizovat tenhle meeting zrovna v Irsku je obdivuhodný výkon!
Barbora Adolfová