Nová inscenace Losers Cirque Company je o souboji s vlastním egem, sportovním soupeřem, o následném porozumění i cestě k pokoře. Nese všeobjímající název Ego a premiéru bude mít 24. listopadu v LaFabrice. Pro tento projekt spojili „Loseři“ síly s režisérem Danielem Špinarem a mimem Radimem Vizvárym, v inscenaci účinkují Petr Horníček a Jindřich Panský. O to víc je prý projekt intimnější a niternější. Z jeviště po celou dobu ani jeden neodejde. Cílem je vytvořit co možná nejvíce divadelní kus, ve kterém využijí sportovních, akrobatických, ale i nově nabytých hereckých dovedností. O inscenaci jsme si povídali s Radimem Vizvárym a s Petrem Horníčkem.
Proč jste se rozhodli pozvat ke spolupráci Radima Vizváryho s Danielem Špinarem?
PH: Dana Špinara jsem chtěl oslovit už před čtyřmi lety, ale netroufl jsem si. Pak nás ale oba oslovili ke spolupráci na Billy Buddovi v Národním divadle. To byla velmi zajímavá spolupráce. A tak jsem pak zase pozval oba k nám.
RV: Spolupráce s Losers byla hlavně příjemná s velmi pozitivním výsledkem. A když to funguje, člověk v tom chce jednoduše pokračovat. S Danem jsme se šli podívat na Kolaps, ze kterého od nás chtěli kluci zpětnou vazbu. Shodli jsme se, že je sice akrobaticky výborný, ale chybí mu více divadelních prvků, nějaký dramaturgický oblouk, herecké výkony, psychologie postav, zkrátka divadelní řemeslo. A Petr tehdy řekl: dobře, tak s námi to divadlo pojďte vytvořit.
V čem konkrétně se to řemeslo v Losers Cirque Company projevuje?
RV: Zatím se nejvíc projevilo ve Walls & Handbags. Ale pořád dle mého názoru není tak daleko, jako třeba ve francouzském novém cirkuse, kde kladou důraz na divadelní stránku více než na akrobacii. V divadle jde hlavně o pevné téma, kterému herci a teď tedy i akrobaté slouží. Nechceme vytvořit klasický novocirkusový program, který vidíme tak často, v němž převládá charakter „číslovitosti“. Tedy že jsou v určitém kuse zastoupeny artistní disciplíny, není mezi nimi žádný jasný vztah a jsou tam jen proto, že naplňují charakter nového cirkusu. Taková estráda. My chceme s Losery naplnit téma a skrze to divákovi něco sdělit. Ne jen předvádět, co všechno se kluci naučili.
Je to tedy něco úplně jiného než dosavadní tvorba Losers Cirque Company?
PH: My se právě každou inscenací chceme dostávat dál, což souvisí s volbou kreativního týmu, který se z nás snaží vymáčknout i něco jiného než pohyb. Po spolupráci s Danem a Radimem na Billy Buddovi jsem výsledek viděl a velmi mě zasáhl. Oba spolu velmi dobře fungují. Vím, že je Ego krokem dopředu. To, co stvoříme, může diváky více zasáhnout, neřeknou si jen: wow, to bylo super, budou nad inscenací přemýšlet trochu jinak.
RV: To je mi právě na klucích sympatické. Přicházejí z tělocvičny jako akrobaté, hrát neumí, ale chtějí, a to je pro mě podstata divadla. Na ně sedí přesně metafora divadla jako pralesa, kterým si musí umělec cestu prosekat sám. Občas se zastaví, otočí, ale hlavně jde pořád dál.
V čem myslíte, že se odrazí nějaké charakteristické rysy režie Daniela Špinara nebo vaší choreografie?
RV: Neumím hodnotit sám sebe, ale pro Dana bude typická srozumitelnost, čistota. Má také vždy velkou kontrolu nad vizuálem, bude srozumitelný. Nedopustí v inscenaci žádný plevel. Bude to hodně současné, což je charakteristické pro mě i pro něj, chceme ztvárnit jedince v dnešní době a také naplnit téma, vydolovat z postav maximum a jít až na dřeň psychických i fyzických možností. To asi souvisí s mojí tvorbou, často si ve vlastních inscenacích sahám dovnitř, do svědomí.
Co je tedy oním tématem?
RV: Stáří a mládí.
PH: Věčný boj. Bod, kdy se musí člověk rozhodnout a udělat v životě změnu. Nebo se k něčemu postavit čelem.
Proč se to tedy jmenuje Ego?
RV: Protože to je o egu. Základním tématem je, že mistr dosáhl toho nejvyššího vrcholu. Najednou přichází do jeho života mladý element a skrze něho mistr dochází ke smíření, že fyzické síly odchází a nejdou vrátit. Dochází také k oné katarzi, že nejlepším bojem je žádný boj a že ta pravá síla je v duši, ve smíření.
PH: To téma se hodí na život obecně. My to ukážeme pohybově, ale platí to na umění i na jiné věci. Zkušenosti, které člověk za život nasbírá, pak může použít jinde. Je to takový běžný životní cyklus.
RV: Ano, elementární cyklus. Pro mě je tou hlavní zprávou uvědomit si, kdy je správný čas opustit pole a dát ho mladším. Princip mistra a žáka.
Jak těžké je to pohybově vyjádřit?
RV: Snažím se v té choreografii vytvořit spíše situace než kaleidoskop zajímavých pohybů a čísel. Choreografie vychází ze situací, z vnitřního jednání postav. Postavy a situace se přirozeně prolínají a tím narušujeme určitou číslovitost, až kabaretní princip nového cirkusu. Apriorně jdu po nitru bytosti, která se v pohybu vyjadřuje organicky. Zároveň používáme různé prostředky, třeba bojového umění, kterému se Petr věnoval a je krásné vidět, jak se rozzáří, když ho může využít. V tom je právě přirozený, autentický. I tím odstraňujeme povrchnost tělesného ztvárnění. Což si myslím je pro Losery nové, protože ještě nepracovali s tak detailní technikou a vůbec herectvím, které jim nabízíme s Danem Špinarem. Ten sám je zvyklý na určitou hereckou preciznost, proto se spolupráce s Losery zpočátku bál.
PH: Budeme tam jen ve dvou, a o to více to musí být divadelní, o to víc nemáme kam uniknout. Navíc prostor je dalo by se říci aréna, lidi u nás budou velmi blízko. Pro mě je právě ta herecká část velmi náročná, nejsem na to zvyklý, jako bych se před diváky vysvlékal.
Téma samotné je sice autentické pro každého, ale beztak velmi hutné, niterné. Nakolik v tom hraje roli vaše vlastní ego a zkušenost s ním?
PH: Tím, že jsme na jevišti jen dva, je to hodně niterné. Ne v tom smyslu, že bychom vyprávěli svůj životní příběh, ale to, co předvádíme, zažívá každý sportovec. Musí se vyrovnávat s tím, že kariéra skončí, že přijde někdo lepší, mladší, rychlejší. Člověk je ve sportu sám za sebe, a ego se rovná určité kondici. Je to závod s časem – fyzickými možnostmi těla i soupeře. To je tam podle mě obsažené. Spousta lidí vnímá ego jako něco negativního, ale podle mě jde o jakési fluidum, něco jako duše.
RV: Kdy jste v něčem nejlepší, ale přijde někdo, kdo vás může nahradit, co uděláte? Zmobilizujete své ego. To tření, oscilace mezi dvěma egy, je základním zdrojem pro vymýšlení konceptů a dialogů mezi postavami v naší inscenaci. Záměrně jsme to pojmenovali Ego, protože je to metafora, která je přenositelná na jakékoliv jiné povolání nebo činnost. A je tam spousta jeho poloh. Je tam ego rozzlobené, bojácné, bojující, ego zraněné, ego hledající pokoru nebo spravedlnost, ego prosící o odpuštění, ego, které dochází k nějakému smíření. Ego, které nachází pokoru.
Barbora Schneiderová
