Extension je výtečné představení pro diváky s duší kluka a pro milovníky nebezpečných nápadů. Není časté, aby se na scéně, navíc zastřešené, objevil bagr. Zároveň není časté, aby tento bagr nebyl pouhou scénografickou dominantou, ale naopak hybatelem téměř všeho dění. V inscenaci francouzského souboru Cirque Inextremiste se prohlubuje již typický rukopis tvůrců, který si libuje v provokativních hrách na tělo a pokoušení etických hranic.
Scéna na první pohled připomínala staveniště, ze zadní strany přehrazené klasickými drátěnými zátarasy. Jeviště lemovaly prosvícené oranžové kužely. V prostoru se ještě nacházela plastová popelnice, pět plynových bomb a dvě bytelná prkna. V nejbližších řadách u hlediště ležely na každé židli papírové kuličky a „flusačky“.
Představení předcházel recesistický audio úvod, jenž svým způsobem podání trefně předeslal, že půjde o nadsázku prošpikovanou černým až surově krutým humorem, i o trefování se do vlastních řad. Totéž nastínila i prvotní počínání performerů doprovázené klasickou cirkusovou hudbou.
Nejprve se objevila mužská dvojice. Jeden sedící na invalidním vozíku a druhý s rukama na jeho madlech. Působili veskrze důvěryhodně, čímž se pomyslně ve vzduchu objevil otazník, zda vše, co je v tuto chvíli ukázané navenek, je opravdové, anebo předstírané či dokonce nekorektní. V tu chvíli se totiž muž z vozíku vyhoupl a šel. A do třetice se vplížil třetí. Záhy se rozehrála z mého pohledu surová hra, ale z hlediska celku pochopitelná, dva akrobaté versus paraplegik. Tělesně hendikepovaného kolegu napěchovali do plastové nádoby, postavili na prkno, které bylo podepřeno plynovou bombou, a na oči mu nasadili pásku s gumičkou, na jejímž konci byl upevněn míček. Kolem znehybněného svištěl míček odrážený tenisovými raketami. Do toho se souběžně s jejich pinkáním strhl příval kuliček z publika. Tímto byly prostě a srozumitelně bez nutnosti hlubšího psychologizování naznačeny vztahy, aby se v následném sledu akcí mohly karty na jevišti významně otočit.
Prostor stavby vytvořil lákavé hřiště pro dospělé. Dvojice polohovala prkna na kovové nádoby původně určené na plyn tak, že vznikala poměrně nestabilní patra, na nichž akrobaté balancovali. A i když byly tyto počáteční manipulace předvídatelné, napětí budovali velmi zdařile. Při sledovaném představení mě však neutichající déšť kuliček padající z publika rušil.
A pak se ozval motor, na horizontu se rozsvítila světla a do kovové zábrany najely pásy bagru a za zvuku deformujícího se kovu vjel na scénu hrdina večera. Exkluzivní nástroj moci a síly, dokonalá kompenzační pomůcka. Bagr se pod jeho rukama měnil ve vykonavatele důvtipné pomsty. Dosavadní míra rizika vzrostla, zesílilo nebezpečí. Řidič obratně podebíral dřevěné desky i s akrobaty, nakláněl je, posouval, jakoby činil ze slova risk viditelnou zvětšující se veličinu.
Představení Extension je hodně kontaktní a závislé na spolupráci a reakcích diváků. Vrcholem interakce bylo přizvání dámy z publika. Artista vybíral dlouho, dokud nepřivedl ženu na jeviště. Všichni tři se pak posadili na prkno, jež bylo pevně zaklenuto v mezeře bagrové lžíce. Připomínali váhající plavce na skokanském můstku nad bazénem. Bagr se roztáčel, zvyšoval obrátky jako pouťová atrakce pro otrlé, až se prkno dostalo do téměř kolmé polohy a akrobat jistil ženu vlastním tělem. Po celou dobu představení byla nejzřetelnější maximální přítomnost všech tří – ono „tady a teď“ a princip vyvažování v konkrétním i přeneseném významu.
Francouzští tvůrci do krajnosti dotáhli už tak extrémní nápady a věřím, že sami jistě tuší, že všechny načrtnuté bariéry jsou stále relativní a vybízejí k dalšímu risku. Jak při ovacích řekli: „Život bez rizika je nebezpečný.“
Hana Strejčková
foto: Nikola Milatovic
