Recenze představení Sombre sloughing a Dru / Švýcarská akrobatka Mirabelle Gremaud zahájila svou patnáctiminutovou performancí třetí den festivalu Fun Fatale. Své sólo opřela o vlastní pružné tělo, cit pro prostor a taneční průpravu. Její výstup vyzněl jako minidrama procesu proměny, v němž propojila cirkus, pohybové divadlo a tanec. Poeticky vzato vyjádřila pocity hada, jenž se zádumčivě svléká z kůže, bytosti – v tu chvíli však ženy, rozpouštějící se z peří. Nepelichá, nýbrž v melancholicky plynoucí temnotě ztrácí peříčka.
Na počátku stála ve vysvíceném kruhu žena na hlavě. Při pohybu nohou vynikly dámské lodičky. Jakoby z gramofonu se linula francouzská melodie. V prvních minutách svlékla sako, sňala boty a s rozverností Pipi Dlouhé Punčochy začala s tělem jako z gumy křižovat hrací plochu. Choreografie vynikala měkkostí. Jeden pohybový prvek organicky vycházel z druhého, i když chvílemi připomínaly sestavu z moderní gymnastiky. Naplno využívala ohebnost svého těla, protáčela se i podtáčela, pracovala vestoje i stojce, opřená o podlahu i s lehkostí ve vertikále. Z pozemní akrobacie postupně přecházela do tance.
Gremaud vstoupila do finále jako „jiná“, přesazená do jiné perspektivy. Oproti úvodnímu kruhu stála na nohách ve světle ve tvaru čtverce (který tvarem a velikostí připomínal garážová vrata), a tančila. Ona i její stín. Nově, vtipně a odhodlaně.
DRU aneb Do posledního svalu
Francouzský duet s názvem DRU (Bujný) příjemně pobavil, a to zejména humorem namířeným do vlastních řad v kombinaci s nadhledem na vlastní řemeslo (visutou hrazdu). Na první pohled sympaticky vyhlížející performerky ze skupiny La June Compagnie rozehrály duel „kdo z koho“. Skvěle sehrané Francouzky se necelou hodinku nejen vtipně doplňovaly, ale i chytře vyváděly z míry.
Akrobatky Anna Le Bozec a Samantha Lopez si za výrazový cirkusový prostředek zvolily závěsnou akrobacii (hrazdu) a pro komunikaci rytmus. V prostoru se pohybovaly buď civilně, anebo rytmicky (stepařsky, ale bez želez), s chutí se zasmály i samy sobě a divákovu pozornost vedly od jednoduchosti k složitějším variacím. Například když Lopez začala vydupávat rytmus chůze, Le Bozec se připojila, Lopez přidala brumendo a postupně obě svorně, za zpěvu i vnitřních vibrací, pochodovaly na místě. Anebo si stouply pod hrazdy, které visely ve výšce na doskok s nataženýma rukama. Bez náznaku signálu se obě performerky snažily ve stejný moment vyskočit a zachytit se, následně i společně dopadnout na zem. A znovu, opět a ještě jednou, stále dokola až do vyčerpání vzájemných překvapení. Tuto základní sestavu pak průběžně obměňovaly a rytmicky doplňovaly o seskoky s dupnutím do podlahy, o zhoupnutí a další pohyby. A právě ona vědomá nemožnost pohybovat se přesně v rámci nazkoušeného tvaru, činila z představení zážitek autentičnosti, nehraného, ale divadelně napjatého bytí.
Součástí scény byla ještě matrace, do níž padaly, narážely nebo s ní manipulovaly, dokonce se objevily i pro mne nepředvídatelné kousky. Zmíním situaci, kdy se Lopez, visící na hrazdě za ruce, rozhoupala a létala v KD Mlejn vzduchem od horizontu až téměř do první řady. Anna Le Bozec si mezitím „překoulela“ žíněnku a nečekaně ji postavila plachtící Lopez do vzdušného prostoru. Samozřejmě přišel střet a pád a vzápětí smích, ovšem nejen z publika.
Velmi dobře technicky vybavené artistky ve svých sólech na visutých hrazdách objevovaly radost z balancování, napětí ve zpomalení až do posledního svalu. Pracovaly v tichu, za zvuku vlastních dechů a hlasů. Ve zpěvu byla Samantha Lopez jistá, zajímavá a stejně nevypočitatelná jako v pointách gagů.
Vrcholem a zároveň vygradovaným závěrem se stalo hledání rovnováhy. Anna Le Bozec se postavila na hrazdě, dokázala si svléknout nátělník, aby za sebe nechala promluvit nahá záda. Byly vidět záškuby svalů, třas, vibrace. Zjevná síla, která dokázala udržet artistku v nelehké pozici, se mísila se zranitelností.
Inscenace Dru v podstatě nepřinesla nic ohromujícího, ale vnesla do scénického prostoru okouzlení zdánlivou jednoduchostí. Oběma akrobatkám byla vlastní propracovaná technika, cit pro partnerskou souhru a detail. Nebály se ani blízkosti, ani namáhavějších forem provedení čísel a po celou dobu vzbuzovaly dojem, že si užívají svého bytí „tady a teď“. Obě vytvářely divadlo, pro sebe i diváky.
Hana Strejčková
foto: archiv Fun Fatale
