Glosa Veroniky Štefanové inspirovaná mezinárodním setkáním v rámci bienále Fresh Circus #4.
V historii už čtvrté mezinárodní setkání Fresh Circus – tentokrát pořádané belgickými organizacemi Espace Catastrophe, Wallonie Bruxelles Théâtre/Danse a francouzskou organizací Circostrada Network – se zaštítilo 250. výročím cirkusu. Letos je to skutečně 250 let od doby, kdy Philip Astley, britský jezdec, který je považován za zakladatele tradičního cirkusu, poprvé předvedl své jezdecké akrobatické číslo v Haʼpenny Hatch v Londýně, tehdy ještě pod širým nebem, ale už v kruhovém prostoru, tolik typickém pro cirkus. A právě mezinárodní setkání, jakým je Fresh Circus a na které každé dva roky míří stovky profesionálů z celého světa, letos nastolilo otázku, zda je tato 250 let stará událost skutečně to, co cirkusová umění spojuje, a pokud ne, kde hledat tato pojítka? A stojíme vůbec o ně?
Setkání jako Fresh Circus umožňují vystoupit z vlastní kulturní a především „cirkusové“ bubliny, která pochopitelně s tou kulturní a také společenskou úzce souvisí, protože (nový) cirkus je svébytnou a dynamicky se rozvíjející uměleckou formou, která může být současná jen v tom případě, že její umělecký vývoj je kontinuální a reaguje na aktuální proměny a dění v umění i ve společnosti.
V rámci Fresh Cicus #4, během dvoudenního semináře Images and Audiences, vytanula otázka, zda je vůbec možné současnou podobu cirkusu zbavit jeho stovky let staré podoby, tedy jakéhosi „cirkusového klišé“ – červené klaunské nosy a barevné plachty šapitó. To jsou atributy, které si lidé automaticky vybaví pod pojmem cirkus. A přitom dnešní podoba cirkusu je tak rozmanitá.
Je tedy vůbec možné, abychom cirkus, mluvíme-li o něm tady a teď, přestali srovnávat s tím, čím byl a začali intenzivně vnímat, jaký je dnes? Je možné mluvit o nových formách, aniž bychom se vztahovali k těm minulým?
Podle historiků začíná „cirkus“ společně s Philipem Astleym. V kontextu dějin českého cirkusu toto jméno ale rozhodně nerezonuje a 250 let od předvedení jeho prvního jezdeckého čísla se v našich končinách ani nepřipomíná, ani neoslavuje. A v případě českého „nového cirkusu“ je jakýkoliv vztah k Astleymu absurdní. Český nový cirkus vystupuje z běžných norem. Zrodil se z vůle a píle především divadelníků. Divadelníci a tanečníci, i když dnes častěji ve spolupráci s gymnasty a zahraničními artisty, stále ovlivňují a určují jeho estetické kvality. Český nový cirkus je mladou uměleckou formou. Jeho historie je otázkou let, nikoli desetiletí, jako je tomu v případě Francie nebo Velké Británie. Na hodnotě mu to ale neubírá. Navíc, živé umění má tendenci rychle stárnout, pokud se jeho řady neomlazují a nepřicházejí nové tvůrčí impulzy. Ty český nový cirkus bezesporu také potřebuje. Aby jeho historie neskončila dřív, než reálně začne.
foto: Jerome Van Belle
