Soubory Dejvického divadla a Cirku La Putyka se spojily, aby vytvořily divadelní inscenaci o lásce, ve které se měly propojit činohra a nový cirkus. Možná více než samotný nápad spojit dvě různé divadelní formy zaujme propojení dvou různých tvůrčích přístupů zastoupených osobnostmi bývalého uměleckého šéfa Dejvického divadla, režiséra Miroslava Krobota, a zakladatele a uměleckého ředitele Cirku La Putyka, Rostislava Nováka. Miroslav Krobot v minulosti mnohokrát dokázal najít cestu k novému divadelnímu výrazu a Rostislav Novák se svou touhou hledat nová vyjádření skrze performativní umění také netají. Rozhodli se tedy pro riskantní krok, pro společný inscenační projekt dvou divácky osvědčených a populárních značek – Dejvického divadla a Cirku La Putyka.
Nutno připomenout, že s podobnými tvůrčími záměry – propojením činohry a (nového) cirkusu – se nesetkáváme poprvé. Příkladem může být inscenace Puits aux Images Christiana Tagueta uvedená v roce 1973 na nádvoří pařížského Hôtel de Marais, kde si režisér pohrával s cirkusovou i divadelní estetikou a hledal jejich průsečíky. O organickém splynutí dvou forem se v té době ještě hovořit nedalo, ale byl to důležitý krok k hledání nové formy, jiného druhu uměleckého vyjádření. To ale není případ inscenace Honey.
V programu k této inscenaci se Rostislav Novák svěřil, že je jeho snem, „aby se jednotlivé žánry, pokud je lze přesně ohraničovat, organicky propojovaly, inspirovaly a ovlivňovaly.“ O spojení, neřkuli organickém splynutí několika forem, ale nelze v případě Honey hovořit. Těžko říci, čí je to vlastně dílo – zda Novákovo, nebo Krobotovo. Oba dva v něm jistě zanechali svou stopu, svůj tvůrčí rukopis, ale výsledek působí značně rozháraně. Dejvické divadlo a Cirk La Putyka sice disponují skvělými herci a artisty, ale ti jako by se v inscenaci spíše míjeli, než potkávali.
Tvůrci rychle pochopili, že z činoherců za pár měsíců artisty neudělají a z artistů zase neudělají činoherce. Je jen málo těch, kteří zvládnou obojí. Každá z těchto profesí vyžaduje jinou přípravu a také jinou praxi. Při společné tvůrčí práci je pak nutné vyvažovat úroveň, zjednodušovat, hledat kompromisy, což se zákonitě projeví na výsledné podobě díla. V Honey se to projevilo tak, že se cirkus a činohra střídaly, nebo i hůř, navzájem ilustrovaly. Co podle tvůrců nezvládla artistika, dokonala slova a zase naopak. Dynamika představení se tak nesnesitelně zpomalila a už tak dost slabá dějová linka se rozpadla na obsahově banální fragmenty.
Vyprávěj!
V České republice se stále setkávám s předsudky, že nový cirkus by měl vyprávět, stejně jako divadlo. Narativní koncept ale už dnes není podmínkou ani nového cirkusu ani divadla. Nicméně přijde-li na věc, nový cirkus si i s vyprávěním poradit dokáže. Například Pavlovi Šťouračovi se povedlo s Divadlem Continuo (Seiline Vallée a Salvim Salvatorem) vtělit vyprávění do pohybu v inscenaci Letokruhy (2004). Artisté tělem i hlasem, přirozeně i s přispěním dalších scénických složek, vyprávěli příběh o životě, stárnutí a smrti. S příběhem si vtipně poradil i belgický soubor Collectif Malunés (vystoupil na festivalu Letní Letná 2017). Notoricky známé pohádky – například o Červené Karkulce nebo o Sněhurce – artisté dekonstruovali, autorsky obohatili a jednotlivé fragmenty pak zakomponovali do činoherních i choroegrafických scén, které se chytře a s humorem významově doplňovaly. Zde divák pocítil dokonalou syntézu výrazových prostředků, kterými je slovo i pohyb. V Honey jsem tuto harmonii postrádala.
Inscenace Dejvického divadla a Cirku La Putyka je příběhem o dívce Honey (Anna Schmidtmajerová), jež se podrobuje destruktivnímu vztahu s milencem (Václav Neužil), který ji nutí pracovat jako prostitutku. Do soukromí i myšlenek Honey nahlížíme prostřednictvím krátkých a co do množství slov strohých monologů nebo dialogů různých postav. Takovou je například matka Honey v podání Lenky Krobotové, otec Honey zahraný Pavlem Šimčíkem a další více či méně vtipné epizodické postavy, které ve většině případů představují herci Dejvického divadla, mezi nimi i Jana Holcová nebo Jaroslav Plesl. Činoherní scény jsou doplňovány skupinovými tanečními nebo artistickými čísly, ve kterých se přirozeně realizují zvláště artisté Cirku La Putyka, mezi nimi Šárka Fülep Bočková, Daniel Komarov nebo Jiří Weissmann.
Díky pohybovým kreacím účinkujících pak dívku Honey vidíme nejdřív jako talentovanou roztleskávačku, ale nedlouho poté i jako kabaretní tanečnici. Tato prostředí nabízí tematický materiál, který lze snadno naroubovat na naučené choreografie, jež jsou navíc funkční záminkou ke kolektivním výstupům. Taneční a artistická čísla choreograficky příliš nápaditá nejsou, což je nejspíš zapříčiněno nutností sladit úrovně pohybových dovedností herců a artistů. Tudíž není ani možné v tomto ohledu tvůrcům něco vyčítat. Hůř se ale vyhneme nepříjemnému pocitu z násilně implantovaných pohybových kreací mezi civilní činoherní výstupy.
Příběh dívky Honey, která se slepě zamiluje do muže, jenž ji bezostyšně prodává jako sexuální otrokyni jiným a která nakonec skončí ve vězení, je inspirován skutečnou událostí (autorem scénáře je společně s Miroslavem Krobotem Lubomír Smékal). To, že příběh vychází ze skutečnosti, je děsivé, ale značně okleštěná a stroze podaná autorská verze tohoto příběhu působí v inscenaci pateticky.
Problém inscenace Honey spočívá v tom, že pohyb (jakkoli extrémní) je chápán jako pouhá ilustrace něčeho konkrétního. Tvůrci pohybovou složku vnímají jako demonstraci již vysloveného. V paměti utkví například dialog Václava Neužila a Anny Schmidtmajerové. Jako dívka podrobovaná sexuálnímu násilí visí za nohy i ruce ve smyčkách na lanech a za pomoci ostatních herců, kteří lana ovládají, je vytahována do vzduchu a zase spouštěna k zemi. Václav Neužil na ni jako na koně opakovaně usedá a každou komplikovanější figuru komentuje nebo doprovází erotickými vzdechy. Nicméně s tímto vyhroceným a přehrávaným výstupem se s akrobacií více méně rozloučíme. V paměti pak utkví až závěrečné kaskadérské číslo Daniela Komarova, který představuje sebevraha skákajícího ze střechy obchodního domu Bílá labuť (scénografie Jakuba Kopeckého věrně napodobuje notoricky známé pražské nákupní centrum), nebo bojová scéna, v níž Tereza Nádvorniková jakožto zuřivá vězenkyně zápasí s ostatními vězni. Oba tyto výstupy jsou jednou z mnoha odboček od hlavní dějové linie, jejíž průběh značně zpomalují. Pohybová složka je v některých případech do inscenace vkládána spíše na efekt, než aby v ní figurovala jako významotvorné gesto, pomocí něhož by se děj posouval smysluplně kupředu.
Vtipná cesta do pravěku
Nakonec to ale nejsou salta nebo lidské pyramidy, které by v Honey okouzlovaly nejvíce, ale naopak do detailu komponované snové scénické obrazy, v nichž svým civilním herectvím, zpěvem a hrou na housle exceluje Jenovéfa Boková jako jakési alter ego emocionálně vypjaté (jistě záměrně) Honey v podání Anny Schmidtmajerové. Tyto surreálné divadelní obrazy prostupují celým představením a patří k těm zajímavějším momentům. Hercům i režii se do nich podařilo vtělit nadsázku i tajemnou exotiku. Jako by byly hrdinčiným podvědomím, ve kterém se mísí obrazy drsné a fantaskní. Příkladem za všechny může být scéna u jezera, kde se do romantiky pomalého letního dne vkrádají různé postavy (třeba i masturbující podivín), nebo dokonce pravěcí ještěři. Zvláště zaujme a pobaví zápas Anny Schmidtmajerové s Vladimírem Polívkou, který představuje dravého ještěra velociraptora. Vladimír Polívka, i když v představení mnoho prostoru nedostává, těmito drobnými pohybovými a hereckými etudami dokazuje svůj všestranný talent. V těchto obrazech také získá výraznější opodstatnění živá hudba v podání jejího autora Jana Balcara.
Pandí orgie
V inscenaci se ale setkáme i s podobně surreálně a absurdně laděnými obrazy, jejichž vtipný potenciál je promarněn. Takovým je například obraz, v němž se většina účinkujících převleče za pandy. Zpočátku se jedná o originální pokus o parodování slavné a kontroverzní scény z filmu Eyes Wide Shut režiséra Stanleyho Kubricka. V této filmové scéně přichází Tom Cruise na maškarní bál, kde se tajuplné postavy oddávají hromadným sexuálním orgiím. Do toho všechno zní podivná a těžko identifikovatelná hudba; jedná se o modlitbu dvou rumunských kněží, která je puštěna pozpátku. Znepokojivě přitažlivé filmové obrazy, jako by byly apokalyptickou vizí světa. V Honey je tento námět dohnán ad absurdum. Herci v pandích kostýmech nejdříve vchází jeden po druhém na scénu, zastavují se, a pak zase odchází. Všem vévodí demiurg Vladimír Polívka, který drží plyšovou hlavu pandy zatím jen v ruce, aby bylo dobře slyšet jeho drmolení, jež připomíná odříkávání vět pozpátku. Do pandího kostýmu je nakonec vsoukána i Honey. Vtipný nonsens je ale záhy sražen na kolena sexuálními pandími orgiemi, které promění báječně vymyšlený skeč plný nadsázky v neúnosně dlouhý moment trapnosti.
Inscenace Honey je dílem, ve kterém je použito mnoho – monumentální výprava, živá hudba, tanec, zpěv, artistika, početný tým účinkujících. Z toho všeho ale vzniká chaotická skrumáž spíše než harmonické splynutí. Celkový dojem z díla je pak touto disharmonií rozladěn.
Psáno z premiéry 12. 11. 2017.
foto: Hynek Glos
Veronika Štefanová
