Běžkařská odysea je pouliční, velmi srozumitelnou hříčkou, na niž ale fascinovaně hledí rozesmáté dítě a usmívá se i dospělý. Výborný nápad zde tvoří základ tak jako kvalitní běžky pro sportovce a za vosk tu slouží jemný humor a nadsázka. Žonglérské duo vyrazilo na trať. A že není sníh? To nenívůbec podstatné.
Bratři v tricku si obrazně vyšlapávali běžkařskou stopu nejprve nenápadně, zato velmi umně a funkčně. Než se pouliční publikum usadilo, nabízeli herci přicházejícím divákům zapůjčení běžkařského vybavení: boty, běžky, hůlky. Ti se pak vydávali okolo pomyslné arény, jež zahrnovalo i hlediště, na běžkařský okruh. Toho dne klouzali běžkaři po kostkách pražského Výstaviště v rámci festivalu Za dveřmi.
Protagonisté Adam Jarchovský a Václav Jelínek se s lehkostí pohybovali ve svých rolích. Jako chlapíci z půjčovny lyží pružně obsluhovali zájemce, jako sportovci se odhodlaně pustili do závodu až ke zdárnému cíli. Nepřeháněli grimasy, nepyšnili se výraznou gestickou zdobností, neupadali do podbízivé směšnosti ani klaunské křiklavosti. Byť v projevu působili chvílemi plaše a často soustředěně, sebedůvěra jim přesto nechyběla a v partnerské souhře se zrcadlily roky spolupráce. Žonglovali s dlouhými hůlkami, balancovali s běžkami a s naivitou jim vlastní si pohrávali i zahrávali s publikem; obzvlášť, když diváky použili jako terče pro střelbu z vodních pušek. Scénu tvořil stojan na lyže se dvěma zavěšenými turistickými batohy a informační cedulí. Ostatní kouzlo dodávala ulice sama a počasí. Toho odpoledne vítr rozvířil stříbřité kousky, připomínající sníh, do skvostného víru, jenž na minuty zaměstnal pohled především dětí.
Střídmost akrobatických kousků kontrastovala s hudebními podklady, které byly zvoleny tak, aby si téměř každý divák okamžitě připomněl chytlavé populární melodie, například Macarenu nebo hit od skupiny Queen. Chvílemi se tak běžkující žongléři ocitali v krajině klišé či líbivého kýče, ale na energii to neubíralo, naopak publikum zaujatě prožívalo přípravy a průběh biatlonového závodu až do cílové pásky. Zvuk také napomáhal umocnit komické lpění na detailech a udržel pozornost tam, kde se choreografie dál nerozvíjela a artisté již jen opakovali prvky, například výše zmíněné Macareny, aniž by přidali nové pohybové variace či více vytěžili potenciál z dané situace.
Dvěma běžcům v overalech v barvě červené a modré nechyběly drobnosti jako například čepičky, ale ani odvaha. Závodníka pro neobsazené číslo jedna totiž doplnili mužem z publika. Ať šlo o domluvenou spolupráci, nebo náhodu, byl to krok zásadní a nejzdařilejší. Představení dostalo nový náboj, i když se opakovala tatáž akce typu obouvání, nasazování čepičky a další příprava na start biatlonového závodu. A podpora publika vzrůstala i navzdory tomu, že vedle dešťových kapek se do něj opřela voda ze stříkacích pušek nadšených běžkařů. Z plíživě podmanivé podívané, v níž každá banalita má svůj význam, se stala událost, která zvedla diváky z laviček. Věřím, že ovace ve stoje by nastaly i bez závěrečné české hymny.
Hana Strejčková
Běžkaři: Adam Jarchovský, Václav Jelínek
Supervize: Tomsa Legierski
Kostýmy: Jarmila Enochová
psáno z představení dne 12. 7. 2017, Výstaviště Holešovice
foto: Bratři v tricku
