Režisérka Veronika Riedlbauchová a soubor Bratři v tricku propojují v inscenaci Funus odlehčenou podívanou s příběhem vdovy, která se vyrovnává se smrtí svého muže. Při žonglování, akrobacii a klaunských výstupech jsou aktéři oblečeni ve smutečním černém oděvu a za jejich zády stojí po celou dobu rakev. Psychologická rovina divákům mimo jiné brání, aby tato čísla vnímali cynicky jako pouhou morbidní zábavu.
Artisté publikum neohromují vysloveně technickými zázraky (což neznamená, že by jejich výstupy nepůsobily náročně a profesionálně). Často se snaží především travestovat motivy spojené s pohřbíváním a vytvářet groteskní atmosféru.
Václav Jelínek, Adam Jarchovský a Mattia Comisso vyloví v počátečních scénách z rakve bílé kuželky – působí jako lidské kosti – a začnou s nimi žonglovat. Tento motiv se v průběhu představení pak objevuje ve stále sofistikovanějších variacích, dokud aktéři nevhodí na úplném konci představení kuželky zpět do rakve. Metaforicky tyto akce souvisejí s duševním rozpoložením vdovy – lze je chápat jako odraz chaosu v jejím podvědomí, které se teprve v závěrečné scéně vyrovná se smrtí manžela.
Mnoho artistických čísel má v rámcovém příběhu pevné a významotvorné místo. V úvodu je vdova (Klára Hajdinová) jako smyslů zbavená a když truchlí nad rakví, zdá se jí, že se nebožtíkovo tělo hýbe (Hajdinová jej nenápadně animuje). Později mrtvolu ztělesní Mattia Comisso v čísle sestávajícím ze samých kotrmelců, v nichž pokaždé mrtvolně ztuhne a svalí se na zem. Šílenství ženu přechází teprve po milostně snovém akrobatickém čísle, které Hajdinová a Comisso provádějí v rakvi. Artistka se trupem opírá pouze o partnerova chodidla a nohy má ve vzduchu, takže se zdá, jako by se nad ním vznášela.
Zbytek příběhu se věnuje vdovině žárlivosti. Na scéně se znenadání objevuje energická femme fatale (Kristina Spirulina), která k sobě připoutá pozornost přítomných mužských protagonistů. Ve vrcholném tanci na tyči kolem ní fascinovaně krouží, doslova jako můry přitahované plamenem.
Přestože jsou výstupy samy o sobě dobře propracované a mnohé mají existenciální rozměr, příběh vyprávějí ilustrativně a inscenaci tím oslabují. Například femme fatale Kristiny Spiruliny lze díky zápalu, s nímž aktérka postavu ztělesňuje, vnímat přímo jako zosobnění smrti nebo osudu. Psychologický rámec ji však doslovuje jako sokyni vdovy a tím jejím výstupům ubírá na síle. Pozoruhodnější zážitek si můžeme odnést, odmítneme-li se příliš zabývat psychologickou rovinou inscenace a necháme-li na sebe působit jednotlivé scény samostatněji. Lépe tak vynikne groteskní atmosféra, ale i existenciální rovina mnoha artistických čísel, jako například zmíněná „osudovost“ výstupů Kristiny Spiruliny.
Barbora Etlíková
Námět a režie: Veronika Poldauf Riedlbauchová, výprava: Ján Tereba, hudba: Zuzana Patráková / Jakub Borovanský, světlo: Ondřej Kyncl, produkce: Michala Holbíková a Art Prometheus, účinkují: Mattia Comisso, Klára Hajdinová, Adam Jarchovský, Václav Jelínek, Kristina Spirulina. Premiéra 27. 4. 2016 v Jatkách78.
foto: Peter Fabo pro časopis Loutkář