Moderní budova Kulturního domu Mlejn je ideálním útočištěm pro zkoumání současných forem nového cirkusu. A ač je prostor vystrčen z centra směrem do luk (nejbližší zastávka metra Luka je opravdu vypovídající), svým přívětivým (možná i shovívavým) přístupem k mladým umělcům může nalákat i zaryté “centromily” Prahy. Dvě představení, která se nově objevila na scéně kulturního domu, jsou ukázkou toho, čím vším může prostor být i nebýt.
FeRPLAY: A co děti, mají si kde hrát?
Téma je prosté. Hra, v níž se v pozicích toho, kdo má zrovna navrch, střídají tři postavy – dvě dívky a jeden chlapec. Už samotný počet je oproti názvu dost “nefér”, protože v trojici je vždy někdo navíc.
Autorské představení Elišky Brtnické, Stéphanie N’Duhirahe a Josefa Tomana není postaveno na velkých akrobatických číslech. Jedná se spíš o ztvárnění hravosti typické pro období v životě člověka, kdy měl starost jen o to, jak dlouho vydrží s hlavou ponořenou v lavoru s vodou, jestli vyleze výš, skočí dál, zamíří líp a aby nebyl sám. Artisté tak vířili v neustálém pohybu, dělali stojky s hlavou v kbelíku a jeden druhému lezl na záda. Divák měl před sebou etudu na téma “hrajeme si, protože nás to baví”. Mezi výrazné momenty patřil ten, v němž N’Duhirahe šplhala na kovovém řetězu, na kterém předváděla silově náročnou akrobacii. Ve stejný moment zbylí dva pozorovali artistku ze země – chlapec, kterému visel řetízek z úst, a dívka, které se řetízky houpaly na kruhových náušnicích. Řetězy visící ze stropu se v závěru čísla změnily v řetízkový kolotoč – proměnily se tak v symbol dětství. Stejně jako děti na ulici, využívali i tři artisté ke hře vše, co bylo po ruce – od plechových kbelíků, přes zmiňované řetězy, až po vlastní ruce, nohy, hlavy a podobně.
Součástí představení byly i komické scény, například když se Eliška Brtnická proplétala malým ve vzduchu zavěšeným kruhem, do něhož se různě zaklesávala záměrně končíc v nemotorných, oku nelahodících polohách, přičemž působila stejně neohrabaně jako dívka zkoušející si před zrcadlem maminčiny boty na podpatku. Představení lze vnímat jako “trénink na představení” a je ukázkou toho, že Mlejn funguje dobře jako tvůrčí dílna, přičemž tak je vhodné i ke jmenovanému představení přistupovat.
Mimo provoz: Musíš se moc snažit
O týden později se ve Mlejně objevily Eliška Brtnická a Stephanie N’Duhirahe v další nově uvedené inscenaci Mimo provoz. Tentokrát se však představily ve výrazově celistvějších rolích. Mimo provoz režiséra Víta Neznala se zaměřuje na práci, pracovní život, pracovní boj a pracovní pauzy, tedy pauzy, kdy je zaměstnanci dovoleno být mimo práci. Na scéně, kterou osvětloval po většinu času pouze jeden reflektor mířící seshora, se tak objevovala čtveřice postav v situacích charakterizujících některý z momentů pracovního dne.
Před diváky přichází dívka, stoupá si k mikrofonu a recituje znění zákona o polední pauze. Slova o pauze nastartují zběsilý hon za něčím. Uprostřed scény se střetávají lidé, vráží do sebe a na poslední chvíli se snaží vyhnout. V další moment se fronta čekajících stává bojištěm, v němž se homogenní chumel mění v chumel agresivních sólistů, kteří chtějí být za každou cenu první a tak se přeskakují, přelézají, přebíhají.
Zatímco spolu lidé v práci bojují a soutěží, o pauzách spolu vedle sebe odpočívají. Na bílých židlích herci pokuřují, požvýkávají, nečinně hledí, stávají se tím, čím v omezeném prostoru mohou být. Občas některý z nich o polední pauze vystoupí z davu a přichází s něčím osobním, jako například Eliška Brtnická: “Myslím, že chci dítě… firma mi zaplatí zmražení vajíček… zmražený, nebo smažený,” nebo Stephanie N´Duhirahe se sklenkou v ruce: “Deprese… nespavost… syndrom vyhoření… stres… ”, nebo Florent Golfier a jeho příběh o tom, jak svůj život vyplňuje úspěchy v počítačové hře zvané Candy Crash, jejíž princip tkví v důmyslném spojování bonbónů.
Kromě výše zmiňovaných se v jedné z hlavních rolí objevil Adam Joura. Čtveřice se skládala z naprosto odlišných hereckých typů fungujících v různých výrazových rovinách. Nápadně působila Eliška Brtnická pohybující se v polohách od nejisté dívky až po femme fatale, Golfier v “robotickém čísle”, kde se do rytmu popové písně skládal a stavěl, jakoby mu chyběly kosti. Právě tyto výstupy dávaly akrobatům prostor pro více herecké spíš než artistické vyjádření se. V rámci představení museli umět pracovat nejen s tělem, ale i s hlasem a výrazem. Představení i díky tomuto rozměru působilo mnohem více jako pohybové divadlo, než zmiňovaný nový cirkus. Akrobacie pouze doplňovala neradostnou koláž pracovního pinožení, například v momentě, kdy dvě ženy šplhaly na laně se sklenkou červeného vína za zvuků písně “Keep on pushing, push the sky away”. Jednotlivé představované situace na sebe dobře navazovaly a umožňovaly divákovi vytvořit si komplexní obraz poskládaný ze symbolických ztvárnění charakteristik současné pracovní kultury, která ovlivňuje naše každodenní žití.
Šárka Mattová
foto: Fer Play, Cirkus Mlejn
