„Přál jsem si, aby se do divadla vrátil život a normální publikum. To umí nový cirkus. Navíc mě baví riskovat. Hodně.“
Zkušený francouzský režisér, uznávaný divadelní tvůrce, všestranný herec, znalec nového cirkusu. V minulosti například spolupracoval se soubory Compagnie XY, Anomalie, Nikolaus, Zanzibar, Compagnie Hors Pistes, Le Cirque Désaccordé a mnoha dalšími. Na festival Letní Letná přijel Christian Lucas s mezinárodním souborem La Compagnie du Poivre Rose, aby zde v premiéře uvedl stejnojmenné představení.
V představení vystupují všestranní umělci. Jsou jak skvělými akrobaty, tak prokazují herecký, dokonce komediální talent. Jsou si navzájem dobrými partnery i typovými protiklady. Měl jste vliv na obsazení?
Neměl, ale soubor je sestaven tak, že bych lepší obsazení snad ani nenašel. Sešli se z různých koutů světa – z Kanady, Francie a Belgie. Všichni jsou skvělí, třeba mužská dvojice Belgičan Amaury Vanderborght a Francouz Thomas Dechaufour. První hraje oslnivého mazánka a druhý takového slona v porcelánu. Nebo ženy – Kanaďanky Claudel Doucet jako superžena a Valérie Doucet jako éterická panenka. A Antoinette Chaudron soubor obohacuje o generační nadhled.
Kde se zrodil nápad oslovit Ivu Bittovou? Jak se vám spolupracovalo?
Iva Bittová je známá po celém světě a u nového cirkusu se její hudba používá velmi často. Bylo jen otázkou času, kdy se najde vhodná chvíle ke spolupráci. Nejprve jsme pracovali s jejími nahrávkami. Až v České republice jsme se potkali čtyři pět dnů před premiérou. Iva je perfektní a velmi rychle se s námi sžila.
A rozumíte všem textům?
Zhruba víme, o čem jsou, ale doslova ne. Dokonce jsme měli obavy z absurdních spojení. Ale díky ohlasům od českého publika víme, že i když my neznáme přesný překlad, tak k jednotlivým výstupům skladby Ivy Bittové sedí i textově. Příjemná náhoda.
Bude vás Iva Bittová doprovázet i na dalších cestách s představením?
Ne pokaždé, proto máme dvě verze. První je „live“ a druhá je kompletně z nahrávky. Není jednoduché sladit naše turné a její pracovní závazky. Myslím, že nejdůležitější byla její přítomnost právě zde na Letné, v českém prostředí. Lidé ji znají a jistě i zvědavost, jak může fungovat souhra akrobatů s Ivou a její hudbou, je přivedla k nám do šapitó.
Na první pohled je představení Le Poivre Rose o postavení mužů a žen – o tom, jak jsou ženy a muži vnímáni, co se od nich očekává. Hodně vycházíte z kontrastů vztahů, používáte zejména principy grotesky, gagu, nadsázky.
Všude, kde je muž a žena, může vzniknout něco zajímavého. A ve svých režiích nového cirkusu vždy používám, aspoň trochu, i divadelní postupy a žánry. Ostatně, bylo by divné, kdyby vzhledem k mému vzdělání ne. Nejdu přímou cestou k prezentaci cirkusových čísel, ale přes mikropříběhy. Cirkus sám nabízí gag, komiku… A celek pak musí pojit určitá logika a rytmus. Zde se podařilo zrodit i charaktery postav, nebo možná črty charakterů. Ty mě tu baví hodně, mají křehkost i sílu, žádná z nich není úplně „černá ani bílá. A navíc celek nevyznívá nijak pesimisticky.
Scénografie je velmi jednoduchá, zato výrazná. Jak se dostaly na scénu plechové kbelíky?
Claudel přišla s tím, že její postava bude nosit kýble. Nápad jsme vyzkoušeli a vědra tak v různých podobách prostupují celým představením. My nabízíme a divák si domýšlí, baví se svými představami.
Valérie sama přišla s tím, že bude tančit s prkýnky na nohách?
Ano, chtěla vyzkoušet něco nového. Pak nás napadlo Thomasovi připevnit prkno k tělu. A vznikla situace, vtipná i trapná zároveň.
Která cirkusová disciplína je pro vás osobně nejzajímavější?
Dynamická pozemní akrobacie. Nepotřebuje nic extra, je hravá. Představte si taková salta. Tito akrobaté mají jeden smysl navíc, nebojí se riskovat a hrát si; vnímají prostor, musí mít sílu i mrštnost. Baví mě moc.
A přitom v této inscenaci takové akrobatické číslo chybí.
To je pravda. Je tu akrobacie na tyči, na laně, na visuté hrazdě, na rukou, na podlaze, ale nikde žádná salta.
Inscenace připomíná leporelo, které má však svůj vysledovatelný rytmus.
Samozřejmě. Je tu jak sled spousty výstupů, tak živé hudební vstupy Ivy Bittové. Zároveň velmi mnoho u tohoto představení dělá reakce publika. Smích je sice důležitý, ale zde ne tolik jako aplaus. Bez smíchu by toto představení existovat mohlo, ale bez potlesku po velkých číslech by nefungovalo. Sice se u některých produkcí nového cirkusu od potlesku během představení upouští, ale zde je velmi žádoucí. Bez potlesku by bylo těžkopádné. Aplaus nejenomže patří k tradici, ale dává odezvu na jeviště – „jsme s vámi“ a stmeluje hlediště – „jsme tu všichni společně“.
Úvod představení navozuje vážnou, tajemnou atmosféru a přitom představení se dále nese spíše v tragikomickém duchu.
Když jsem začal na projektu spolupracovat, tak během našeho hledání se objevily i tyto temnější stránky – už když jen pomyslíme, jaké věci si vybavíme při pohledu na provazu, na který se akrobat zavěšuje. Cítili jsme, že pod tím vším je i téma utrpení, šero, vlhko, podzemí. A tak jsem z nasbíraného materiálu vybral silné obrazy, které jsou takovým prologem. Například Amaury, který hraje velmi odlehčenou a vtipnou postavu, v prologu visí nahý na železné tyči. Ten, který se pak nejvíce nosí, ukazuje v úvodu největší utrpení. A samozřejmě tu náladu navozuje i kapání vody do lavoru, reflektor ukrytý v kýblu a další detaily. Bylo mi líto přijít o druhý rozměr.
Rozmlouvala Hana Strejčková.
foto: Letní Letná
