Pouliční klauni Murmuyo y Metrayeta (vl .jm. Christian Cazanova Zuñiga a Juan Paulo Argandoña Godoy) přijeli na trutnovský Cirk-UFF až z Jižní Ameriky, přímo z Chile. Vtrhli do ulic města, zastavili dopravu a různými vtipnými kousky probouzeli z apatie všedního dne řidiče i kolemjdoucí. Jejich hlavním cílem je provokovat a vzbudit emoce. Jaká je úloha klauna v dnešním světě? Na tyto a další otázky jsem se jich ptala ve společném rozhovoru.
Jak dlouho už vystupujete s číslem Su-seso taladro?
Christian: Jeden druhého jsme našli někdy v roce 1997, od té doby spolu vystupujeme. S pouličním číslem, které jste viděli tady v Trutnově, vystupujeme od roku 2000.
Paulo: Vlastně máme třináct různých představení a všechna se odehrávají na ulici. Všechna mají stejný důvod a cíl: provokovat, provokovat, provokovat! Nějakou dobu jsme vystupovali i v divadlech a v cirkuse jako klauni, ale nefungovalo to. Soustředíme se tedy hlavně na ulici. Su-seso taladro je ale naše neznámější a také nejtěžší číslo, protože s ním máme mnoho problémů.
Co nejhoršího nebo nejdivnějšího se vám při předvádění tohoto čísla stalo?
Paulo: V roce 2012 v Chile se nám stalo, že během našeho představení přijela policie, zatkla nás a posadila do policejního auta. Ale dav, který sledoval představení, začal cloumat tím autem a na policisty házet peníze, až nás nakonec museli z auta pustit.
A nejhorší reakce od řidiče?
Paulo: Žádná. Žádná zkušenost totiž nemůže být špatná, protože my jako klauni vstřebáváme všechny tyto energie, konfrontujeme je a měníme je na něco lepšího přímo před publikem. To je práce pravého klauna.
Existuje rozdíl mezi jihoamerickým a evropským publikem?
Paulo: Reakce lidí – jejichž auta jsou zastavená, kdy jim do nich leze, něco jim z nich bere, otvírá kufry – ta je všude na světě stejná. Jsou hysteričtí, protože jim vstupujete do jejich soukromí; auto je jejich soukromý prostor a my ho otvíráme. Tak reakce je opravdu stejná jak v Americe, tak v Evropě, Africe nebo Číně. Jenom v té Číně nám říkali, že se nemáme lidí dotýkat, že prý to není zvykem. Ale my jsme to stejně dělali, a pořád jsme tady.
Jaké bylo podle vás trutnovské publikum?
Christian: Obecně se dá říct, že existuje rozdíl v mentalitě mezi severskými a jižanskými národy. Národy jako Němci nebo Češi jsou více uzavření, na rozdíl třeba od Italů. Ale vystoupení v Trutnově pro bylo nás velmi dobrou zkušeností, i když jsme neměli až tolik aut.
Paulo: Zvláštní situace byla dneska, když jsme zastavili jeden autobus. Řidič toho autobusu byl v práci, nevěděl co se děje a byl zmatený, všichni tleskali a smáli se, chtěli, aby otevřel dveře. On ale nemohl otevřít ani svojí mysl, a tak se rozplakal. Nakonec jsme ho nechali jet, bylo nám ho líto, protože jsme byli jediní, kteří to viděli, všichni okolo se smáli.
Jak vypadá některá z vašich dalších show?
Paulo: Například Fisura-dos je založená na tom, že necháme jednat děti jako dospělé a dospělé jako děti, hlavním tématem je láska. Celá naše práce vychází z tradičního chilského cirkusu, jehož nejdůležitější součástí je právě vystoupení klaunů, kteří se nazývají „payaso“.
Jak se člověk dostane k „práci“ klauna, čím je pro Vás tato profese důležitá?
Paulo: Já věřím, že každý je určený k nějaké profesi.
Christian: Nevybral jsem si to, naopak ono si to vybralo mě, dalo by se říct, že jsem se narodil jako klaun. Od malička jsem se převlékal a dělal srandičky, bylo to pro mě přirozené.
Paulo: Učil jsem se i komediantství, mimování, to je ale něco jiného, je to technika. V něčem je to jednodušší, být klaun je složitější. Ale pro mě to bylo paradoxně snazší, být klaunem. Je to můj život. A můj život je fajn. Samozřejmě mám ale i normální práci, která mě živí. To jsou chvíle, kdy jsem vážný, dokážu to od klauna v sobě oddělit.
Christian a Paulo (doplňují se): Myslím, že klauni jsou nejlepší terapeuti nebo psychoanalitici na světě. My generujeme endorfiny a endorfiny generují život. Když se směješ, žiješ víc. Nám stačí se na člověka podívat a víme, jak mu je. Klaun není hloupý – „Clown no stupid“.
S klauny rozmlouvala Pera Dotlačilová. Rozhovor proběhl za asistence překladatele Jackie Rihacka.
