V pořadí pátá inscenace Cirku La Putyka nese název Risk a je výsledkem projektu, ve kterém soubor spolupracoval se švédským Cirkusem Cirkör a francouzským Cahin-Caha.
Samotný začátek evokuje estrádní vystoupení uváděné poněkud psychopatickým terapeutem, ve kterém jako hlavní aktéři figurují mentálně narušení jedinci. Každý z nich je svérázné individuum trpící konkrétní diagnózou – hyperaktivita, paranoia spojená s agresí, strach z lidí i vlastního počínán, atd. Všichni přitom nachází stejnou cestu k oproštění se od svých problémů – cestu riskování. Kdo ohrožuje ostatní, ten musí bezpodmínečně ohrožovat i sám sebe. Akrobati po sobě házejí šipky, padají na ostré hřeby, nebo tančí s půllitry na nohou. Některé pasáže připomínají klauniádu (žonglování Pettera Wadstena nebo výstupy hyperaktivní Kajsy Bohlin coby Mirandy), jiné jsou dojemným lidským příběhem (malý princ, kterého otec nutil stát se vojenským pilotem – na trampolíně excelující Mikko Karhu, alternovaný Teemu Virtanenem).
První polovina je sledem etud, jednotlivých léčebných procesů každého „pacienta.“ Psycholog (Jiří Kohout) nutí aktéry do extrémních situací; například balancovat s noži namířenými k tělu či žonglovat s nimi na trampolíně. Ovšem s jednou výjimkou – na vozík upoutanému mladíkovi (Petr Valchář) není dovoleno riskovat. Z prostoru, který se děním stává nebezpečným, je proti své vůli převezen jinam. Teprve na konci se mladík bouří, akrobati přes něho vrhají salta, on sám se zapojuje náročným akrobatickým zvedáním ostatních artistů do vzduchu – zde je umně kombinována silovost s baletními pózami. Padá bílá opona, je promítán černobílý dokument ze zkoušek inscenace, který je zároveň malou osobní zpovědí Petra Valcháře, dříve vrcholového sportovce. Ač se jedná o velice zajímavý vhled do nitra umělce, jeho vložení do představení působí poněkud násilně – jako by tvůrci upozorňovali, na co se nyní máme zaměřit.
Druhá polovina začíná opět promítáním, tentokrát kýčovitého filmu, který připravuje půdu estetice následujících scén. Mění se také prostředí, ve kterém se aktéři nacházejí, vše je náhle více snové, prostor se stává sevřenějším a působí jako místnost izolovaná od okolního světa. Tomu odpovídá i bílá barva, která nyní dominuje na scéně spolu s motivem kruhu, symbolu kolečkového křesla. To vše je zdůrazněno syrovou expresivností maleb Lukáše „Musy “ Musila na kostýmech, rekvizitách i baletizolu . Na první pohled mohou připomínat omylem rozlitou barvu, při bližším zkoumání se však vyjeví nápisy či postavy vztahující ruce vzhůru k akrobatům. Psychologem se stává handicapovaný mladík, ukazuje ostatním svůj svět – akrobat za ruce připoutaný k trampolíně, ostatní tančí se svázanýma nohama. Najednou se nejedná o pouhé riskování, ale o odvahu k překonání vlastních limitů. Mění se i vztahy mezi aktéry – například počáteční nevraživost mezi popudlivým Francouzem a energickou Mirandou se přetaví v takřka milostný duet s velkými akrobatickými obručemi – tzv. Cyrovým kolem. Tento moment patří k nejpůsobivějším z celé inscenace. Vyvrcholením pak je vzdušná akrobacie Zuzany Havrlantové, používající místo kruhů paží Petra Valcháře.
Inscenace Risk má mnoho silných momentů, které soubor Cirk La Putyka přibližují k evropské špičce. Sdělení, které do ní tvůrci chtěli vložit – že být na vozíčku není důvodem k sociálnímu vyloučení – vyjadřuje poněkud těžkopádně – herectví i příběh Petra Valcháře by byl dostatečně silný i bez jednoznačného vyslovení některých pravd.
Barbora Truksová
Autorka je studentkou Divadelní vědy a Kulturologie na FF UK v Praze, článek vznikl v rámci edukačního projektu Cirqueonu Jak psát o novém cirkuse, který je určený pro budoucí publicisty.
Cirk La Putyka – Risk: hrají: Petr Valchář, Jiří Kohout, Zuzana Havrlantová, Kajsa Bohlin, Marc Brillant, Mikko Karhu, Petter Wadsten, Jan Balcar, Andrej Rády, Jan Kletenský, režie, koncept: Rosťa Novák a spol., hudba: Jan Balcar, Andrej Rády a Jan Kleténský, scénografie: Rosťa Novák, Miloslav Vácha a Hynek Dřízhal, kostýmy: Kristina Záveská, světelný designe: Jan Mlčoch, Ondřej Kyncl, choreografie: Thomas Steyaert, kamera: Jakub Jelen, premiéra 17. 1. 2013.
foto: Cirk La Putyka
