Jednou z největších hvězd, která se objevila na festivalu Letní Letná, byl mezinárodní soubor Cirque Le Roux. Z Francie zavítal na Letenskou pláň již podruhé. V roce 2016 se do zdejší historie zapsal groteskou situovanou do 30. let ve stylu filmu noir „Elephant in the Room“. Symbióza divadla a cirkusu tehdy dokázala doslova umělecké divy. I proto Deer in the Headlights (Jelen v záři reflektorů) probouzel velká očekávání.
Uskupení Cirque Le Roux se vykrystalizovalo převážně z absolventů National Circus School of Montreal. I díky tomu je základem obou jejich projektů vrcholná artistika (tolik příznačná pro tuto školu), která se podobně jak ve „Slonovi“ tak „Jelenovi“ stává rovnocenným partnerem divadelně narativní linie. Tu významně podporuje scénografie, zvukový a světelný design.
Noc jelena (La Nuit du cerf), jak zní originální název, navázala na předchůdce v jednotě místa, času a děje a obdivu k filmu. Druhý díl zamýšlené trilogie se odrazil od skonu matky Betty, na jejíž pohřeb se v rodném domě setkali tři její potomci (Tibou, Bea, Roland) a jejich partneři (James, Nancy), včetně záhadného milence (Edmond). A tímto se spustila série podivuhodných klopýtnutí a náhod, které do sebe zapadaly jako dílky puzzle. Spletitost vztahů naznačovaly velmi výmluvné fyzické akce a srozumitelnost, chvílemi překombinované fabule, vyjasňovaly verbalizované komentáře. Rámec příběhu dále zastřešil hlavní narátor James Brown (Philip Rosenberg), broadwayský herec a přítel exaltované šéfredaktorky módního časopisu Bey (Lolita Costet), jenž odpočítával posledních 24 hodin svého života. Dramaturgie si rafinovaně vyhrála s retrospektivou, kdy akcentovala jednak rekapitulaci událostí, které vedly k nešťastnému zabití Jamese, jednak se promítla do struktury využitím repetitivní choreografické sekvence upozorňující na okamžik výstřelu.
Jednotlivé komediální situace popohánělo vnitřní pnutí, často eskalované k humornému vyústění nebo stylizovaně „hysterické“ reakci, která spustila i nepředvídatelné odpovědi. Artistické a taneční scény vycházely buď z hereckých motivací, kdy pohyb byl prokazatelně silnější než jakákoliv jiná forma sdělení, nebo z hlediska rytmizace celku. O tom přesvědčil například tanečně akrobatický duet Nancy a Edmonda (Valérie Benoit a Andrei Anissimov), který s neuvěřitelnou lehkostí proplouval skrze náročné balanční a silové prvky.
Milostná emoční erupce si našla své místo v nocí ztichlém domě, a současně se stala něžnou předehrou k dějovému zvratu. Koncentrace všech šesti účinkujících byla obdivuhodná, i v ryze hereckých partech každý reagoval v přesném načasování, ale neupadal do rutinního tempa. Originalitu představení pak dodávala brilantní, umně vřazená, cirkusová čísla a souhra týmu se prokázala zejména při skupinových choreografiích inspirovaných sedmdesátkami 20. století. Podobně jako ve „Slonovi“ i zde se objevila balanční stojková partitura Grégory Arsenala a Philipa Rosenberga, nebo Rosenbergovo sólo na stálkách, tentokrát umístěných do servírovacího stolku, párová akrobacie dlouholetých pracovních partnerů Yannicka Thomase a Arsenala atd.
Zatímco dvě třetiny představení se odvíjely jako komplexní divadelně – cirkusové dílo včetně impozantní scénografie a zvukových efektů, část od Brownova zastřelení se sjednotila ve vzdušném prostoru. Symbolický přechod naznačil provazochodec na vypnutém laně. Arsenal dokázal udržet rovnováhu nejen ve zrychlení, nebo skluzech, ale i ve stoji na špičkách. Závěrečná scéna pak patřila k vrcholům představení. Překvapivá technologie umožnila variabilní závěsný systém a gradaci vzdušných „nadpozemských“ kreací.
Představení Jelen v záři reflektorů dokázalo oslnit bravurní vytrvalostí a fyzickou excelencí, a přitom i navzdory klišé či dramaturgické mnohovrstevnatosti neztratit nic z teatrality, nadsázky a virtuózního cirkusového umění.
Hana Strejčková
Foto: František Ortmann / Festival Letní Letná
