Klasický cirkus, tak jak ho známe a který se vyvíjel více jak 2000 let, rozhodně nezažívá na počátku 21. století období svého rozkvětu . Důvodů je několik: politické a ekonomické příčiny 20. století zapříčinily zánik nespočtu slavných cirkusových rodů, vývoj ekologie a přístupu lidí ke zvířatům způsobil obrovské vlny nevole proti zvířecím drezúrám, mnohdy hlavním pilířům cirkusových estrád. Také rozvoj televize a jiné možnosti zábavy mají na svědomí to, že klasický cirkus již není podívanou tak žádanou jako kdysi. A tak, aby přežil, musel si nalézt nové formy, nové principy, musel se změnit takřka od začátku (nebo se na samý začátek vrátit)?a tak se zrodil fenomén posledních 30-ti let – ?nový cirkus?.
Nový cirkus je spíše divadlem vyjádřeným pomocí obdivuhodného umění akrobatického a ekvilibristického…je kombinací fyzické dovednosti, přesnosti a dokonalosti, zároveň v sobě skrývá notnou dávku umělecké svobody, improvizace, estetické krásy a osobního sdělení. Mnohdy dosahuje hranic samotného lidského chápání, je však skromný a obdiv, který vyvolává, je do poslední kapky potu zasloužený… Nový cirkus již tedy není pouhou estrádou toho, co dovedu, ale má své sdělení, svůj názor, nepředvádí, ale nabízí k úvaze, komunikuje?stává se divadlem. S notnou mírou odvahy by se snad dalo říci, že ?nový cirkus? může být jakýmsi splynutím klasických cirkusových disciplín s uměním divadelním, tedy s uměním vyjádření pocitu, situace, názoru, zkratky?
Pionýři nového cirku
Ti, kteří stáli na počátku této – řekněme lehce s nadsázkou ? cirkusové revoluce, si kladli za úkol jediné, a sice zbavit se zastaralé tradiční podoby cirkusové podívané, skládající se do té doby z pouhého sledu jednotlivých čísel, drezúr či jiných výstupů. Šlo o to, dát takové podívané jiný rytmus, zvolit jinou hudbu, jiný prostor?nějak se zkrátka vymezit vůči zaběhlému a zkamenělému schématu klasických cirkusů. V 70. letech se tak ve Francii začínají rodit nová tělesa, která, ačkoli využívají základní cirkusové techniky (akrobacie, žonglování?), nejsou již klasickými cirkusy v pravém slova smyslu. Všichni se snaží diváka zaujmout svým novým, neotřelým pojetím, bohaté vyšňořené kostýmy se vytrácejí z manéží , světlo najednou sehrává důležitou dramatickou funkci, prostor se mění. Kruhová manéž o průměru 12 metrů již není nutnou podmínkou, kruh se zmenšuje, aby se účinkující dostali blíže k divákovi. Nejzákladnější charakteristikou těchto změn by mohl být návrat k jednoduchosti. Nikdo již nemá chuť organizovat kolony maringotek a transporty vzácných druhů zvířat. Tito lidé ? noví cirkusový umělci ? chtějí být flexibilní, chtějí se účastnit divadelních festivalů (mnozí z nich se za divadla přímo považují), chtějí v malých flexibilních skupinách cestovat a potkávat se, nikoli se v ohromné skupině zvířat a lidí neustále za něčím pachtit?
Na začátku tohoto nového cirkusového hnutí stojí Vicoria Chaplin a Jean-Baptiste Thierrée, kteří v roce 1971 ve Francii založili Cirque Bonjour (Cirkus Dobrý den), který skýtal pouze dva akrobaty a pár cvičených holubic. Svou jednoduchostí, upřímností a čistotou byl tento projekt v té době ojedinělým cirkusovým úkazem.
Divadelní principy
Důležité pro právě se formující generaci cirkusových umělců 70. let je chápání artistiky jako prostředku k uměleckému vyjádření. Tito lidé si totiž začínají uvědomovat, že sama technika není ničím. Divák přece nerozezná, jedná-li se o dvojité salto s vrutem či trojité, nedokáže takový výkon patřičně ocenit. A navíc, každý vrcholový gymnasta umí předvést takový skok precizněji a ještě se to dá vidět v televizi. Pro tyto umělce ? artisty – začíná být najednou důležité, co takový skok či cirkusový trik vyjadřuje. Najednou je tu myšlenka, smysl každého okamžiku, určitý a logický význam všech věcí. ?Technika jen zprostředkuje pocit: obraz, kostým, celá kompozice složí velice bohatou a komplikovanou výpověď. Jedná se vlastně o čistě divadelní princip, rozdíl je však v tom, že tato forma (míněno ta cirkusová) divadla nevypráví svůj příběh prostřednictvím složitého děje, komplikovaného vzájemného jednání, ale jednoduchou a expresivní obrazností. Je to neméně cenná reflexe života a možná mnohdy hlubší.?
Mezi první takové ?divadelní cirkusy? nové generace patří francouzský Cirkus Alladin, který v polovině 80. let vedl Ueli Hirzel. Diváci byli vtaženi do děje (aniž by to mnohdy tušili) již před vstupem do manéže. Předem připravenými okolnostmi byli diváci vystavování nejrůznějším nástrahám: tu bylo místo obsazené neochotným a velice silným pánem, který se nakonec přeci jen nechal uprosit a místo uvolnil, tu byla vstupenka neplatná a divák musel čekat, až byl jako poslední usazen zřízencem na zbývající židli. Zřízenec pak záhy skočil do manéže, shodil ze sebe frak a jakoby mávnutím proutku se ocitl v třímetrové výšce na provaze ? byl to artista a představení právě začínalo. V některém z dalších výstupů se pak objevila dvojice, muž a žena, kde silným chlapíkem, který dával ženě na hrazdě záchranu nebyl nikdo jiný, než výše zmíněný neurvalec ze zasednuté židle?v jádru bylo toto představení složeno z klasických cirkusových prvků, jako celek však z jednotlivých obrazů sestavovalo jasnou zprávu o tom, že se jedná o ironii vůči starému cirkusu.
Z Cirkusu Alladin se pak nepřímo vyvinul Cirque O. Ten již může být považován za opravdového představitele nového cirku. Tak např. v představení Cirque O je výstup Jeana-Paula Lefeuvra na kole (toto číslo je možné vidět i v představení ?Que-Cir-Que-). To, co Jean Paule předvádí však nejsou jen technicky precizně zvládnuté dovednosti, z toho vystoupení je patrný jeho úzký citový vztah k jeho kolu. On na něm strávil nespočet hodin, zatímco ostatní trávili své chvíle jakkoli jinak, on dřel na svém kole?to kolo je pro něj vším, zná ho do posledního šroubečku, je to jediné, co ho zajímá, co umí, je jeho naprostou součástí?a o tom všem je Jean-Paulův výstup. Je kombinací neuvěřitelné technické dovednosti a intimního vztahu mezi člověkem a strojem ? je vrcholným číslem umění zvaném nový cirkus!
Přímým pokračovatelem Cirque O je projekt -Que-Cir-Que- (J.P. Lefeuvre, Hyacinthe a Emmsnuelle Reischovi) a Cirque Ici, cirkus jednoho muže, charismatického Johanna Le Guillerma, akrobata, žongléra a klauna v jedné osobě (obě tato představení bylo v 90. letech možno shlédnout v Praze).
Skutečným krokem vpřed ve vývoji cirkusového umění znamená představení Křik chameleona souboru Anomalie v režii Josefa Nadje. ?Nadj není cirkusák, ale tanečník. Je naprosto osvobozený od vnímání tradičních cirkusových forem, není zatížený cirkusovými konvencemi. Dynamický obraz, který je jeho způsobem vyjádření naplní cirkusovými technikami. Výrazná atmosféra, která jde celým představením, vytváří jeden bizarní obraz, plný ironie.?
Opravdu zajímavým uskupením, řadícím se bezesporu do kategorie ?nového cirku? a zároveň pracujícím se zvířaty (což je pro tuto uměleckou oblast netypické) je Cirko Zingaro koňského krále Bartabase, založené v roce 1984. Nejde však o klasickou koňskou drezúru, jak ji známe z klasických cirkusů. Podstatou Bartabasovy práce s koňmi je jejich povýšení na úroveň člověka. On sám tvrdí, že má koně radši než lidi. Na této větě je pak založena ?image? celého cirku. Faktem je, že Bartabasova práce s koňmi je dokonalá. Aniž by používal biče či jakéhokoli jiného donucovacího prostředku ovládá kroužící koně v plném trysku pouhým mlasknutím, či nepatrným gestem. Mnohdy ani sám v aréně není, stojí kdesi stranou ve stínu a divák tak vidí pouze letící koně jak ve stejný moment mění svůj směr.
Důležitým prvkem Bartabasova cirku je také obrazovost. Světlo, bohaté kostýmy a krása koňského těla skládají dohromady výjevy, které volně plynou jeden za druhým a dohromady skládají unikátní představení založená vždy na jediném ? a sice absolutní souhře člověka a jeho koně.
Dalším z tvůrců nového cirku, který stál na počátku Cirku Zingaro a který pracuje se zvířaty, je francouzský principál Igor. Jeho cirkusový projekt Voliere Dromesko , který byl předveden ve švýcarském Laussane v roce 1990, byl opravdovou doménou zvířat, v tomto případě desítek druhů ptáků (od vrány až po čápa marabu), ??kteří svobodně se pohybujíc v korunách obrovského stromu dávaly všem účastněným divákům možnost zažít zvláštní pocit pokory a strachu před svobodnými zvířaty.?
Nový cirkus jinde ve světě
Je třeba říci, že fenomén nového cirkusu, není jen francouzskou záležitostí, ale také světovou. V Anglii v roce 1970 založili Jon Paul Cook a Olivier Foot skupinu kočující po Anglii s cirkusovým stanem pod názvem Footsbarn Travelling Theatre. Tento vlastní styl alternativního lidového divadla se směsicí pantomimy, klauniády, cirkusových prvků a kabaretní muziky si získal své diváky nejen v konzervativní Anglii, ale i v jiných zemích Evropy, kam poprvé divadlo přijelo v roce 1980.
Kupodivu se nový cirkus zformoval velice záhy také v Katalánsku na severu Španělska. V roce 1979 zde Javierem Fabregas zakládá skupinu složenou z lidí různých proudů alternativního umění s názvem Circ Crac. Je nutné podotknout, že v Katalánsku se nový cirkus těší velké oblibě dodnes a na tamní Festival nového cirku v Reus se každoročně sjíždějí zástupci ze všech koutů světa.
V Quebecu, se zas zrodilo jedno z nejvýraznějších cirkusových uskupení minulého desetiletí. Ke konci 80. let se zde formovala skupinka provazolezců, kejklířů, chrličů ohňů, hudebníků a žonglérů, kteří zpočátku vystupovali na ulicích. V roce 1984 pak Quebecká vláda vyjádřila tomuto uskupení podporu a umožnila tak vzniku souboru ? cirkusu, který dnes patří mezi světové špičky ? Cirque de Soleil. O 17 let později se z tohoto souboru stala profesionální skupina skládající se z umělců nejrůznějších národností dovádějící své produkce až na hranici absolutní dokonalosti ve všech oblastech: kostýmy, dekorace, světla (na představení spolupracují přední světoví lightdesignéři), choreografie a originální hudba (s každým představením cestuje několikačlenná kapela). Představení Cirque de Soleil (Mystére, La Nouba, O či Alegria) jsou velkolepá, honosná a na svých cestách po světových metropolích vždy patří k ceněným kulturním zážitkům.
