Nejnovější představení souboru Galapiat Cirque, jednoho z mála letošních zahraničních hostů, přivezlo na Letní Letnou Light sólovou exhibici všestranného artisty Lucho Smita. Inscenace L’âne & la carotte (Osel a mrkev) ověřuje „novost“ nového cirkusu, pokouší gravitaci, rovnováhu i načasování. „Galapiati“, z francouzského překladu „Uličníci“, nepřijeli do Prahy poprvé, festivalové publikum nadchli již před osmi lety představením Risque ZérO. Tentokrát se jediný protagonista s vážnou tváří á la Mr. Bean ptá, zda může být nový cirkus ještě novějším, moderní ještě modernějším a současný ještě současnějším. Ale nad vším visí otazník, zda to není stále tentýž cirkus – „jen a jen“ cirkus!
Chtít víc a víc a ještě víc, až nezbude vůbec nic… Je to posedlost cílem i dílem, čili sebe-zkázou cirkusáka, jenž se neustále zdokonaluje, dokud nepřetrhne pomyslnou strunu. Otázky a úvahy, které během představení zaznívaly z reproduktoru jeho roztomile lámanou češtinou, (v polovině jej vystřídal hlas francouzského umělce Florenta Golfiera), nebyly jen ironickými trefami do vlastních řad, nadsázkou pro odlehčení napětí v šapitó, nebo potřebou přehlušit přestavbu, ale také jakousi myšlenkovou mapou. Tento hlas se stal průvodcem směsicí čísel, akcí a disciplín.
Úvodem do představení si Lucho Smit „pouhou“ svou přítomností během chvíle podmanil celé hlediště. Holandský artista si stoupl na začátek řady na sebe do třech pater vyrovnaných židlí. Vytáhl se až úplně nahoru: tj. stoupl si nejprve na spodní, pak na židli opřenou o bázi otočeným sedátkem k zemi a posléze na třetí, která se o druhou židli opírala nohami. Na pyramidě, která mi evokovala třídní revoltu na základní škole, neboť židlí bylo v této scéně celkem třicet, se Smit narovnal, nadechl a rozběhl se na její druhý konec. Židle s třeskem padaly za ním. Dokonalé entrée s dramatickým přesahem! Svým ztišením přenesl koncentraci na publikum. Poměrně pomalá akce vzbuzovala očekávání a napětí se přirozeně zvyšovalo. Ojedinělý nápad přeběhnout vratkou konstrukci zakončil hřmotný sesuv, čímž několikaminutová scéna vyvrcholila katarzí. A publikum bylo jeho.
V představení L’âne & la carotte mistrně pracuje s cirkusovými disciplínami, které řadí za sebe po vzoru tradičního cirkusu (nechyběla ani paralela ke krocení lvů a klauniádě, či technici oblečení do kostýmů cirkusových zřízenců). Artista sám na sobě demonstroval, jaké to je balancovat se zapáleným kuželem na nose nebo rovnou žonglovat se třemi pochodněmi na jednokolce, proskočit ohňovou štěrbinou, usmažit palačinku na kuchyňském pultu umístěném na plynové bombě na principu rolla bolla a následně ji za drobné prodat divákovi, ustát balanc na nepředvídatelných sestavách židlí, přejít po laně a namísto balancírky držet jednokolku, šplhat po laně nohama vzhůru v kovbojském kostýmu, předvést varietní číslo na hrazdě, zatímco se shora snáší peří jako poprašek atd. Co výstup, to dobře vystavěný gag (např. kuchyňská show s palačinkou), zvrat v koncovce jako překvapivé vyústění situace (např. stavba klece okolo manéže, vteřinový převlek z civilu do kovboje).
Podstatnou součástí představení byla interakce s diváky, vyjevily se minimálně dva zásadní aspekty participace s publikem. První takový výststup vyzvané diváky pasoval do role „bedňáků“, protože pomáhali s úklidem hrací plochy, nebo drželi jistící lano. Ve druhém případě vyzval na jeviště jednoho dobrovolníka, aniž by předem řekl, co ho vlastně čeká. Ve všech ohledech výborný náznak boření zažitých stereotypů, a to samozřejmě nejen rampy a čtvrté stěny, ale díky udiveným pohledům „dobrovolníků“ na scéně se vkradla i myšlenka o promyšlené míře manipulace a hře s očekáváním uznání.
Lucho Smit je nejen dobře disponovaným artistou, ale i přesvědčivým hercem. Po varietní sérii předvedl poměrně dlouhou sekvenci žonglování á la slabikář variací se třemi až šesti kruhy. I v tomto případě s určitou dávkou nadsázky a recese. Nejenže se převlékl za seriózně vyhlížejícího muže v obleku, ale po chvíli zahájil hon na záři reflektorů. Světelná kompozice se začala měnit rychlostí semaforu a využila snad všech dostupných tvarů, jako např. kužel, diagonála, sprcha, aréna, atp. A žonglér buď stihl doběhnout na vysvícenou plochu, anebo ho pohltila tma. Nedá se nevzpomenout na inscenaci Chyba režiséra Vita Neznala, ve které se čtveřice performerů pídila po dokonalosti, zatímco sázela jeden přešlap za druhým. Představení L’âne & la carotte balancuje na hraně žánrů, tradic a modernity. Potěžkává smysl a významy, vyrovnává se s tlakem současnosti, je neskutečně trefným zrcadlem dnešku, míchá risk s humorem, sebeironii s nebezpečím, duchaplnost kontrastuje s časem omšelými triky. Navíc veškerá akce, každé číslo, bylo technicky dokonalé.
Smit představení zahájil výstupem do třetího patra soustavy židlí. A podobně jako si cirkus občas hraje na velké finále ohromujícími lidskými pyramidami, sám sobě stavěl Smit mnohapatrovou věž, aby stoupal výš a výš a výš. Představení L’âne & la carotte patřilo k vrcholům letošního programu Letní Letné Light.
Hana Strejčková
Foto: Erwan Keromen
