Cirkusový stan souboru Cirque Aïtal se během inscenace Saison du Cirque (Cirkusová sezóna) několikrát naplňuje burácivým potleskem. Vyprodané šapitó na závěr absolutně jásá, aplauduje vestoje a ještě chvíli po děkovačce, kdy už soubor nerušeně uklízí jeviště, má pár diváků potřebu naposled pochvalně zahvízdat.
Potlesk patří absolutnímu akrobatickému mistrovství všech účinkujících. Hvězdou večera je ale jednoznačně Kati Pikkarainen, která jako klaun celou inscenací provází. Jako jediná z postav je také určitým inventářem cirkusu, objevuje se na scéně jako první a na závěr vlastně vůbec neodchází. Její akrobatické dovednosti jsou v absolutní souhře s Viktorem Cathalou, který je pevnou oporou ztřeštěného klauna. V sestavách párové akrobacie, které simulují klaunskou rádoby neschopnost a to, že se principál nemá šanci otravného nešiky zbavit, spočívá hlavní kouzlo inscenace. Nebo alespoň její první části.
Po sérii salt, skoků vzduchem a rvaček s principálem, ve kterých Pikkarainen v podstatě šapitó patří, přichází další postavy. Jsou přesně takové, jaké si představíte v pomyslném návratu do dětství a tradičního cirkusu: žonglér, krasojezdec, nádherní koně nebo dva technicky dokonalí akrobaté létající vzduchem za pomoci ruské tyče. Všechno je ale malinko jinak. Po scéně se ležérně projde jeden z překrásných koní, vyválí se v hlíně a spokojeně odchází (to je mimochodem celá jeho úloha až do konce představení). Mistrovskému žonglérovi padá z rukou příliš mnoho věcí, a tak mu principál přidává další, až to nakonec není únosné. A jezdecký akrobat dělá podle principála prostě všechno špatně.
Cirkusové sezóně rozumím teprve tehdy, pokud ji beru jako metaforu. Takovou, která zobrazuje ideální střet starého i nového cirkusu. Před mýma očima vzniká syntéza obou snad až v dokonalé formě. Je naplněná akrobatickou virtuozitou, několikero disciplínami, drsným mužem zavěšeným na tlustém řetězu, zvířaty, báječnou živou kapelou. Zároveň mě ale inscenace celou dobu trochu trápí, a to konkrétně pro mě neujasněnou dramaturgií. Snad první třetina inscenace je věnovaná mistrovské Pikkarainen. I když i po ní přicházejí stejně zdatní artisté jiných disciplín, na její kouzlo se těžko zapomíná – má totiž charakter, vtip a význam. Ostatní artisty chtě nechtě vnímám jako doplněk. A čekám, až se ke slovu dostane zase klaun.
Kouzlo má i zdánlivě trochu nešikovný a nesnesitelný principál Cathala, který ostatní neustále drezíruje a týrá nesmyslnými sestavami. Jen jsou některé scény zbytečně opakované a ztrácí tím na původním vtipu. To jsou ale jen detaily v kontextu neuvěřitelně živého kusu. Burácivý jásot na konci představení není přehnaný. Členové Cirque Aïtal si nás totiž poctivě připravili, pak roztleskali, nadchli, a my s nimi tak mohli jít vzrušení a netrpěliví až k prasknutí do samého konce.
Barbora Schneiderová
foto: Mariodel Curto
